Archiv pro měsíc: Červenec 2018

Zpráva o stavu světa
KOSMICKÁ AKUSTICKÁ Klenba
Stále více lidí na Zeměkouli si může říct (a ví, co říká, když řekne): „Žijeme v globálním světě.“ Železná opona mezi východem a západem spadla. Otevřely se možnosti cestování. Internet přináší do kultur světa takový převrat (ba ještě větší) než kdysi vynález knihtisku.
Na přelomu tisíciletí jsme se naučili nové slovo: globalizace. Globalizaci nevnímám jako dokonaný děj, ale jako proces. Zjednodušeně řečeno – svět se otevírá, zpřístupňuje a vzájemně poznává. Dnes se také básník ze Slovenska může prezentovat na Světovém kongresu básníků v Kalifornii. V době mého vstupu do poezie před více než 20 lety to byl nonsens.

Žiji takříkajíc na konci světa, v malé zemi uprostřed Evropy, která se jmenuje Slovensko – v odlehlé horské vesničce pod Kremnickými vrchy. Většinu obyvatel tvořili donedávna starousedlíci. Když jsem tam v roce 1999 přišel s mojí rodinou a jménem Kuniak, hladina místních poměrů se rozvířila: „Takové jméno nemáme ani na hřbitově“ řekl jeden ujo – a tak jsme byli uvítáni. Dnes je na Kordíky mnoho jmen, které nejsou původní. Dokonce se tam usadila Číňanka, kterou setkáváme na chodníku se dvěma dětmi – pěknými chlapci. Mají slovenského otce, ale jejich tvářičky jsou neomylně čínské … I to je globalizace.

Když je máma Číňanka v práci, o děti se jí stará souseda Mařenka Tomášová, která je učí slovenské slova a slovenské básničky, vypráví jim slovenské pohádky. Malí chlapci ji mají rádi a já jako svědek takového soužití mám radost také. Neumím si představit, že by při takovém střetu dvou různých kultur, čínské a slovenské, nastal nějaký konflikt. Čínská máma a slovenská vychovatelka tvoří komplementární dvojici. Každá povídá s dětmi jiným jazykem, v básnické a pohádkách jim předává jiné kulturní poselství, a děti – s velkým zájmem – jsou otevřené oběma.

Podobnou komplementární dvojici tvoří rodiče těchto dětí, Číňanka a Slovák. Mimochodem – možná je to symbolické – oba jsou projektanti, mají vlastní projekční kancelář a vyprojektovali mnoho staveb na Slovensku i několik domů přímo v naší obci.

Nechci zjednodušovat, ale rád stavím na elementárních stavebních kamenech. Zcela vážně si myslím, že tento drobný příklad z podhorské vesničky na Slovensku by mohl být zárodkem budoucího obrazu koexistence různých kultur v dimenzích celého světa. Kontury tohoto obrazu se již začínají rýsovat a já je vidím zcela zřetelně. Ovšem, existuje mnoho aspektů a objevují se nové komplikace, ale jak říká Jevgenij Jevtušenko „největší sféra vlivu je duchovní“, proto zůstaňme při ní.

Nad každým národem je akustická klenba, zvučícím jeho duchem. Tato klenba by neměla zůstat – v globálním světě nemůže zůstat uzavřena sama do sebe. Nad ní je vesmírná akustická klenba, a až tato uzavírá obsah do jednoho, vèetnì různorodého celku. Vyznávám a propaguji princip komplementaci, vzájemného doplňování a obohacování jednotlivých kultur v zájmu vyšší jednoty.

Tady už nejde jen o překládání z jazyka do jazyka, byť to je stále důležité. Myslím, že dnes už možná zajít dál. Při vlastní tvorbě lze uplatnit a spojovat dohromady všechno, i nejvzdálenější věci tohoto světa. Možná se například procházet po Spisovatelské promenádě v Sydney a přemýšlet přitom o vlastní identitě a rodném Slovensku. Taková polarita, ve které je implicitně přítomna mocná vnitřní vazba – jako v křišťálu – mě velmi přitahuje.

Mám takovou ideu: „Na vlastních kořenech vyrůstat do světa“. Na kořeny dávám důraz – nejen otevřenost světu je důležitá, stejně důležité jsou kořeny. Vyrůstat do světa, kvést a košaté v něm, ale nezapomínat na své kořeny, na dědictví předků. V mé erbovní básni říkám: „Pouze o vlastní kořeny lze se opřít“ a s přesvědčením dodávám: Jen pevné kořeny nás podrží před informačními tsunami. Mě, vás, každého na svém místě. Odtud se napájí ta zmíněná nejsilnější sféra vlivu – duchovní, odtud čerpá Číňanka i Slovák a z obou zdrojů čerpají jejich děti.

Abych nezůstal jen u slov, připravil jsem pro 25. Světový kongres básníků knihu Muž ve větru (Man in the Wind). Při mé cestě kolem světa jsem se jednoho dne ocitl na pěší zóně v přístavu Sydney, kde jsem pod nohama na litinových medailon, připomínajících kanalizační příklopy, objevil jakési poselství. Byly na nich výroky osobností literatury světového formátu, které se vázaly k městu Sydney nebo australské kontinentu. Procházel jsem od jednoho k druhému, četl jsem je a uvažoval o nich – já, básník se slovenskými kořeny, vyrůstající do světa, otevřený světu, dychtivý po poznání světa. Z této mé procházky po Spisovatelské promenádě vznikla zvláštní koláž, jakýsi triumvirát cestopisu, eseje a básně. Paradoxně právě takto, u protinožců, vznikla knížka o domově.

Ale vzniklo i něco víc, co vyčnívá nad domů a přesahuje ho, mocné ve vnitřních vazbách, ale zároveň průzračné ve snaze obejmout svět, konzistencí připomínající křišťál. Poslechněte si prosím ukázku – krátkou báseň v próze:

Fascinuje mě místo, kde se obloha setkává s mořem. Čára horizontu.
Nad ní se vznášejí racci, letadla a oblaka. Pod ní je voda plná žraloků,
chobotnic a smrtonosných medúz. Ale možná to i obrátit: Nahoru uragány,
smrště, cyklóny, bouře, čmárajúce blesky … Dolu delfíni,
kouzelná skalnatá bariéra, Tis podmořských hlubin …

Nahoře není jen dobro a dolů není jen zlo. Ani Bůh není vzhůru
a ďábel není dolů. I Bůh i ďábel jsou všude a ve všem,
pronikají do podstaty věcí, vniknou až do duše člověka a člověk volí:
Boha nebo ďábla. Boha mám rád.
Ale na co je ďábel? Aby vznikl prostor pro svobodnou vůli?

Svobodná vůle mě přivedla sem. Hledím na čáru horizontu
a nevím se vynadívat.

Závěrem celkem stručně: Objetím světa dostal jsem se domů. Nabízím tuto mou výpověď do rezonančního prostoru vesmírné akustické klenby. Kdo má uši, slyš.

JURAJ Kuniak

spisovatel sochař
Ján Rakytka

Janko Rakytka je dlouholetý člen našeho Slovensko-českého klubu a také člen redakční rady Slovenské dotyků. Naši pravidelní čtenáři si určitě pamatují, že jsme mu vydávali i několik knih a uváděli je na složitou pouť za milovníky literatury. Ne že by se Janko jako spisovatel odmlčel (všichni zájemci si mohou poslechnout například i nyní jeho povídku, čtenou na ČRo Vltava česky ….), ale kromě literatury se začal věnovat i keramice a sochárčeniu. A nejen to, modelování začal i učit nejen slabozraké ale i mentálně postižené. Nedalo nám nezeptat se během našeho nedávného setkání, jak se k tomuto druhu umění vůbec dostal …
Před třemi lety se rozhodl udělat si počítačový kurz na rehabilitačním a rekvalifikovačnom středisku Dědina v Praze, kde se nevidomí a těžce zrakově postižení připravují mě nový způsob života – učí se zde určité řemesla nebo jen jakousi sebeobsluhu, aby se dokázali samostatně pohybovat, samostatně žít. Pro Janka to v prvním plánu znamenalo naoučiť se psát na počítači všemi deseti. Dělal na počítači s hlasovým výstupem, což je, jak sám říká, úžasná pomůcka, pro nevidomé či slabozraké. Protože se mu tam líbilo a věnoval se postupně i jiným aktivitám, například výrobě košíků, masérským kurzem, práci v tkalcovské dílně, jazykem a také výrobě keramiky, což Tuy byla vlastně jistá způsobem rehabilitace, rozhodl se pro rekvalifikační keramický a sochařský kurz .. Na závěr kurzu jeho absolventi dostávají mezinárodní certifikát, který je již asi rok uznávaný všude v Evropě.

„Konstatoval jsem, že by mě keramika bavila, tak jsem se na ten rekvalifikační kurz před dvěma lety přihlásil,“ řekl nám Janko Rakytka. „Není to dlouhý kurz (má 272 hodin /. Člověk se tam naučí základní věci, jako točit nádoby na kruhu, určité techniky, glazování, plastiky, prostě takovou drobnou keramickou výrobu. Dozvěděl jsem se tam, že v Tasov u Velkého Medziříčí existuje škola, kterou založil Štěpán Axman / je to syn slavného sochaře … Axman /.

Vyučuje takzvanou Axmanova techniku ​​hmatového modelování pro zdravotně postižené. Využívá při tom vlastně starou techniku ​​pro nevidomé – říká se jí „šňůrová“ technika. to se z aýchsi šňůr zda hadů skládá nádoba, která se zevnitř vymaže a vznikne například mísa, fungčná stejně jako ta, kterou byste vyrobili na kruhu. Tímto způsobem se vyrábí keramika tehdy, pokud někdo nemá kruh nebo když výrobu na kruhu neovládá. Nevidomí při tom využívá hmatovou techniku , protože si umí těch hadů ohmatat, spočítat. Zvládne tak poměry, kolmost, druhy povrchu. Začíná se od nádob a může skončit i při sochy ch, které dokáže proporčně zvládnout, protože se naučí vše si spočítat – nepotřebuje na to vidět, ale musí mít dobrý hmat a zkušenosti. “

Janko chodil do Tasov každý měsíc na týden a uči se modelování. Zapsal se rovnou na učitelský kurz. Neabsolvoval však všechny povinné hodiny, protože měl pocit, že už zvládl to, co se v něm dalo zvládnout. Nakonec se domluvil s poměrně nekompromisním Štěpánem Axman, že nedostane osvědčení lektora, ale pouze potvrzení o zakončení kurzu. Janko si původně chtěl založit vlastní dílnu doma ve sklepě, ale pracovní úřad mu doporučil, že jelikož na vesnici, kde s keramikou začínal, jaksi neoficiálně již tyto kurzy vede, aby se tam zaměstnal. V současnosti na vesnici učí dva dny v týdnu. „V září minulého roku se tam na nás přišli podívat z nouzových a Unhošti, kde jsou sdružení pro mentálně postižené“ Cetrum služeb slunce všem „a“ Domov dobré vůle „, vysvětluje dále Janko Rakytka.“ Viděli nejen mou konkrétní práci, ale i to , jak vím zacházet s lidmi, a zeptali se mě, jestli bych i u nich nechtěl učit keramiku. Hned od dalšího měsíce jsem to místo vzal. Zjistil jsem, že u nevidomých je však tato výuka lehčí. Když se mě někdo zeptá: Mám to dobře? Pojďte se podívat, tak já se nejen podívám, ale také si ohmatat jeho tvorbu. Vím, jak to i on cítí. Nevidomí mají postižený jen jeden smysl, takže to dohánějí hmatem, pamětí či pozorností. U těch mentálně handicopovaným je důležité, že se vůbec rozhodnou dělat něco takového, protože většinou si vůbec nedůvěřují. Proto je člověk musí vést téměř jako malé děti. Je to familiárnejší způsob komunikace. Třeba jednoduše více s nimi mluvit jako pracovat, protože nevydrží déle soustředění. Hmatové modelování se vyhýbá kruhu a pro mentálně postižené je kruh už vůbec vyloučen, to by nezvládli. Snažím se, aby pro ně výroba keramiky byla zajímavá a hravá. Před Vánocemi jsme například vyrábalili figurky do Betlému. To je velmi bavilo … “

Doma Janko už většinou nemodeluje, prý, abys nekazil chuť a entuziasmus Vlastní tvorbě se věnuje zejména v létě, kdy chodí pravidelně na keramické sympozium do Kalinová: Janko se zde narodil a dodnes v Kalinově žije jeho rodina. „Tam se vyblbnout,“ směje se. „A to, co vytvořím vystavujeme buď v místní galerii nebo na naší zahradě. Obojí má nezaměnitelné kouzlo. Navíc nyní připravuji i červnové sympozium v ​​Nouzově, kam chci pozvat handicapovaných keramiků a sochařů ze všech kategorií. Mělo by to být setkání lidí, kteří se na něm se pokusí vyrobit jakési zvláštní zvířata z pohádek, z mýtů či z vlastní fantazie. Patronem celé akce je Ladislav Smoljak … “

A dozvěděli jsme se, jak se ze spisovatele stane sochař? Vlastně ano i ne. Jednoduše, spisovatel je člověk velkých snů a představ a možná každý z nich někdy zatoužil své sny zhmotnit a přetvořit do něčeho, co vypovídá i bez slov. Dát tvář ději, který se zrodil v jeho hlavě. Tak vznikají sochy nebo i jednoduché šálečcích pro dobrou pohodu s voňavým čajem …

NAĎA VOKUŠOVÁ, VLADIMÍR Skalský

Poetika programu – program poetiky
PRAVDA, LOGIKA, RATIO V TABLICOVEJ koncepcí básnickém UMĚNÍ
V Literárněhistorická úvaze je Bohuslav Tablic označován za jednoho z nejplodnějších Slovenská spisovatelů období přelomu 18. a 19. století. Oceňují se obvykle jeho práce Literárněhistorická charakteru (Paměti Slovenské básnířů aneb veršovců, 1806-1812, slovenští veršovci, 1805, 1809) nebo překladová tvorba (Anglické múzy, 1831, Umění básnířské, 1832), ale jeho vlastní básnická produkce je reflektována často jen povrchně .
Až nejnovější Literárněhistorická výzkumy začínají stále intenzivněji upozorňovat na to, že právě svou poezií a zejména názory o podstatě básnického umění vytvořil Tablic „živnou půdu nebo básnické předpolí“ pro následující spisovatelské generace.

Období přelomu 18. a 19. století je charakteristické souběžným působením několika uměleckých tendencí, důsledkem čehož bylo jen jejich parciální uplatňování se v tvůrčím procesu. Dosvědčuje to i analýza Tablicových názorů o básnickém umění i charakter jeho vlastní tvorby. Je pro ni příznačná různorodost básnických forem i ideového zaměření, čímž se narušuje kompatibilnost její systémového zařazení. Ve své literární činnosti byl Tablic výrazně ovlivňován osvícenského ideály, ba dokonce rozkmitávaly u něho i jisté barokní rezidua. Nepopiratelný je však i vliv nových uměleckých tendencí, které buď přímo aplikoval nebo se s nimi vypořádal diskurzívne. Na formování jeho básnického vědomí mají tak svůj podíl zásady Ratia educations a klasické principy antických poetika, jakož i podněty ze západních literatur.

Hodnocení literárních děl z tohoto období proto vyžaduje podrobnou analýzu uměleckých prostředků a postupů z různých aspektů. Nelze je posuzovat ze zorného úhlu jen jednoho uměleckého směru. Důsledkem toho totiž dochází k nepřiměřené absolutizaci dílčích výsledků pro text jako celek a obvykle i k jeho dezinterpretaci.

Přestože v Tablicovej básnické tvorbě lze nalézt široké spektrum uměleckých tendencí, které jsou zřejmě jen výrazem jistého eklekticismu (tzn. Že jejich používal bez vážnějšího přimknutí ke konkrétnímu uměleckému směru), pevnou pozici během jeho celého aktivního literárního života si u něj – jako u typického osvícenského vzdělance – přece jen zachovalo pragmatické kritérium vzdělávací funkce literární tvorby.

Jelikož estetické názory Bohuslava Tablica výrazně ovlivnil osvícenský ideál jednoty tří absolutních hodnot: pravdy, krásy a dobra, rozšiřování poznání nepovažoval jen za způsob přibližování se k pravdě, ale i za prostředek zdokonalování se ve vnímání krásy i v řízení dobra. Ve svém příspěvku se proto chci zaměřit na problém ratia jako jednoho z určujících kritérií v Tablicovej koncepci básnického umění.

Podmínkou a předpokladem zušlechťování společnosti bylo podle Tablica rozvíjení intelektuálních schopností každého jejího člena. S rozšiřováním jeho intelektuálního rozhledu ve všech oblastech života se totiž zvyšovala i možnost jeho mravní formace a společenské kultivace.

Vedle kráse a morálním dobře se tak pro Tablica stala další a stejně důležitou hodnotou pravda. Touhu hledat ji a přibližovat se k absolutnímu poznání prezentoval jako základní princip nejen svého osobního života – jak vyjádřil v básni Svobodné volení: „Přesvatá bych pravdy hledal žádostivý“ a „naleznou je, těšil bych se živě“ (tablica 1806, Poezye I: 12 ). Jakoby hledání pravdy jako cesty k dokonalosti považoval Tablic za základní povolání každého člověka a nasměrování k ní za prvotní poslání každé lidské činnosti a výtvoru. Věrnost pravdě považoval za záruku dokonalosti každého druhu lidské činnosti, každé schopnosti člověka i každého jeho výtvoru, a tak i jeho uměleckého projevu. Ve věnování IV. svazku svých Poezyí vyjádřil přesvědčení, že dokonalé umění se může tvořit až tehdy, resp. až tehdy bude moci Múza „v radostné i smutné době“ vděčně zpívat svoje „zpěvy“, když se ve společnosti dostatečně rozšíří poznání a zajistí se jí vzdělávání, tedy až když se zboří „říše bludy a pověr“, když skončí „pravdy trápení“ , a když Bůh rozsvítí „jasné světlo Užitečné známosti“ po celé zemi (tablica 1812, Poezye IV: nepag).

Snaha znát pravdu, zprostředkovávat poznání okolnímu světu a využívat jej ve prospěch obecného blaha proto ovlivnila i směrování a charakter jeho vlastních literárních aktivit, nevyjímaje jeho básně.

Určujícím kritériem kvality každého literárního díla podle Tablica byla právě jeho schopnost zprostředkovávat čtenáři poznání – „šířit pole umění“ (tamtéž; přičemž pojem umění zde třeba chápat jako znalosti, schopnosti a dovednosti).

V úctě k poznání byl Tablic typickým osvítit. Věřil v možnosti neustálého rozvoje člověka: „Moci ducha našeho jsou ustavičného zrušte v dokonalosti schopné, a tak naše duchovní štěstí, aneb blahoslavenství duše naší, až na věčnost se rozmáhá má.“ (Tablica 1802: 8) Byl přesvědčen, že právě poznání je základem rozvoje lidského života a zárukou zvyšování jeho kvality; má ho osvobozovat „zpod jha poroby“ ( „Věnování“, tablica 1812, Poezye IV: nepag). (Obraz „jho poroby“ lze považovat za dobové loci communes označující nevědomost, pověrčivost, předsudky.)

Navíc rozvoj vzdělání ve společnosti a rozšiřování intelektuálního rozhledu jejích členů (přinášení „jasného světla Užitečné známosti“) vnímal Tablic i jako podmínku zkvalitňování a zvelebení umění ( „zpev Múzy“). Naznačuje tím své přesvědčení, že jedině prostřednictvím poznání absolutní pravdy se může člověk zdokonalit i ve vnímání krásy, a tedy v plnohodnotném vnímání umění.

Poznání pravdy a krásy nakonec vede i ke zdokonalování v konání dobra, protože rozvíjení poznání a vnímání krásy posiluje v člověku jeho náklonnost konat dobro. Poznání poskytuje člověku argumenty a „učí ho sobě, jako cíl, a ne jako prostředek vážíte“ ( „Věnování“, tablica 1806, Poezye I: nepag) a krása v něm probouzí citové zanícení k dobru ( „k mravním zásluhám ho vděčně zve“ ; tablica 1812, Poezye IV: 24).

Dosažení těchto tří schopností: znát pravdu, vnímat krásu a konat dobro, představovalo nejvyšší osvícenský ideál. Například i podle Jungmanna: „Nejvyšší zákon aneb pravidlo výmluvnosti chilli dobrého psaní a mluvení jest: piš a mluv tak, abys duši všestranně radost učinil a mysl spokojenou, Což tým se dovede, když co psáno a mluvení, zřejmě obnáší pravdu, krásu a dobrotu chilli zřetedlnost, líbeznost a mocnost. “ (JUNGMANN 1845: 35)

Zdokonalování poznání bylo tedy pro Tablica v intencích osvícenského myšlení způsobem přibližování se k pravdě jako k absolutní idee. Stejně mravní řízení podle mravních a etických principů vnímal zas jako projev absolutního dobra. A konečně, hledání či ztvárňování abstraktní vznešenosti (ideové i formální) považoval za cestu k odhalení absolutní krásy.

Pravda, krása a dobro měli spolu utvářet harmonickou jednotu, představující absolutní dokonalost.

V duchu této představy o jednotě všech třech absolutních idejí prezentoval Tablic jako hlavní požadavkem na literární tvorbu, aby přiváděla čtenáře „k znamenitější rozkošem ducha“ (tablica 1802b: nepag.). V „předmluvou“ k překladu Spaldingovej knihy Určení člověka označuje za nejvyšší hodnotu každého literárního projevu to, že „odvozuje od smyslnosti a její marných rozkoší, a vědě jí k znamenitější rozkošem ducha a považován krás přirozenosti, kunštův, z poznání pravdy, z ctnosti, ujištění o milosti boží, a naděje sladké nesmrtelnosti „(tamtéž). Zdokonalování zda zušlechťování ducha mělo tedy uskutečňovat prostřednictvím „považováni krás přirozenosti, kunštův“ a prostřednictvím „poznání pravdy“. Zároveň však mělo být i důsledkem „ctnosti, ujištění o milosti boží a naděje sladké nesmrtelnosti“. Zahrnovalo tedy v sobě stejně „poučeni lidí o věcech nejdůležitějších“, jakož i „napomožení mravnosti“. Jediným posláním literární tvorby není tedy jen rozšiřování poznání a rozvoj rozumových schopností čtenáře, ale i „vzdělaný duše“ ( „předmluvou“, tablica 1808, Paměti II), které lze chápat jako jeho morální a duchovní (náboženskou) kultivaci, podporující zároveň rozvoj jeho estetické vnímavosti.

V Tablicových názorech na literární tvorbu a v jeho postupně se profilujících estetických kritériích patrný vliv osvícenského hesla: umění a ctnost (neboli vědomost, schopnost, zkušenost a mravní dokonalost). Podle Tablica byl tedy rozvoj intelektu vždy propojený s mravním, duchovním a v neposlední řadě i estetickým zušlechťováním společnosti.

Tablica zdůrazňovány kritérium intelektuálního zdokonalování společnosti, které zejména v době osvícenství bylo závazným pro všechny typy literárního projevu, tedy i pro básnickou tvorbu, má však svůj původ už u Horatia – „Rozumně myslet je zřídlem a podstatou básnické tvorby.“ (Horatius 1986: 247) Dokazuje to vliv antických básnických principů na formování Tablicovho básnického povědomí.

Horatiova zásady zdůrazňující rozum jako záruku dokonalosti i v umění (například, že obrazotvornost se nemá příčit zdravému rozumu, že jedině rozum má určovat básníkovi témata a že prostředky, které použije, mají být úměrné jeho nadání a schopnostem: tamtéž: 8, 12) si získali pevné místo v názorech celé slovenské i české osvícenské generace. Například Jungmann (který byl pro Tablica autoritou zejména v druhé fázi jeho tvůrčí činnosti) v slovesnosti varuje před „poklesky jinonárodných literatur“, které se zajímají jen o to, aby byly působivé a módní, ale zapomínají na „pravé“ hodnoty literatury (mezi které patří i věrnost pravdě a rozumu).

K pojmem pravda a poznání osvícenská filozofie a v básnickém umění klasicistní poetika přiřadili další pojem – ratio. Přímo v Tablicových vyjádřeních o básnickém umění a o literatuře vůbec se však rozum jako samostatná kategorie neobjevuje. Tablic ho vnímá spíše jen jako prostředek k dosažení dokonalosti. V „předmluvou“ k Popeovej zkouska o člověku Tablic píše, že „Pope v ní jako Mudřec píše, pouze světla rozumu k vyšetření přirození člověka Užívej, tímto prostředkem čtenáře k vyššímu světlu připraviti žádá.“ (Tablica 1831: nepag.) Výjimkou je jedině jeho překlad Boileauovho básnické umění (1832), kde zachoval autentické Boileauove myšlenky – podle Boileaua by měla v jakémkoliv literárním projevu platit zásada, že právě rozum by měl být ve všem a nad vším: „[ …] ke zdravému rozumu vše se musí brát „.

Nelze však zcela jednoznačně tvrdit, že by Tablic rozum (ratio) nějakým způsobem odmítal či nedoceňuje. V jeho intenzivní touze zdokonalovat poznání člověka lze identifikovat právě ambici rozvíjet jeho rozumové schopnosti – intelekt – a rozšiřovat jeho vědomostní rozhled.

Ratio se však pro Tablica nikdy nestalo takovou nezpochybnitelnou hodnotou, jakou pro něj byla pravda, čili v jeho hodnotové hierarchii mnohem intenzivněji než ratio dominovala idea pravdy jako absolutní idea. Zatímco tedy pravdu vnímal jako absolutní hodnotu, rozum podle všeho považoval pouze za prostředek k přiblížení se k ní. Víra v absolutně ideje a v absolutní dokonalost jakoby tablica nedovolovala považovat zjištění získané rozumovými schopnostmi za vrchol lidského poznání a rozumovou argumentaci za konečné řešení problémů. Jeho úcta k Ratiu nikdy nedosáhla takové rozměry, aby poznávací schopnosti považoval za nejvyšší a nejdokonalejší schopnosti člověka a rozumovou argumentaci za jeho základní hodnotící kritérium.

Tam, kde mu už při poznávání nevystačovali možnosti rozumu, obvykle totiž sáhl po možnostech víry. Víru zjevně považoval za rovnocenný způsob hledání pravdy.

V „předmluvou“ k překladu Hermesovej Knihy Zpovědní píše, že pro člověka je velmi důležité získat „výborné poučeni o důležitých věcech …“, no dále pokračuje, že pro spokojenost lidského života je stejně důležité, aby každý člověk našel „zvláštních navedení k ctnosti, a srdečné probuzení k polepšení života na cestě zkušen poznání sobě samého, z něhož pak i uspokojeni mysli na základě dobrého svědomí, a na ujištění o milosti boží založené, plynouti musí. “ (Tablica 1800: nepag) Tablic tak kromě zdůrazňování rozumové vyspělosti člověka jako základního předpokladu pro zdokonalování jeho života upozorňoval i na druhou podmínku lidské spokojenosti, kterou pro něj bylo akceptování rozumem nedokazatelný idejí.

Potřebu víry v absolutně ideje jako projev zbožnosti zdůraznil i ve věnování Knihy Zpovědní, kde píše, že právě „veliký nedostatek náboženství byla jistě hlavní příčina těch nešťastných pfípadnosti, které se v mnoha evropske zemích v nejnovších časích přihodila […] jak velmi potřebné by bylo náboženství k šťastnému řízení lidu, jenžto k plnění svých povinností náboženstvích veden, ak nim TeMi silnými podněty, které nám ono podává, podněcování býti musí […] (tamtéž). Živou víru a praktikování náboženství, resp. akceptování náboženských principů a pravidel, vnímal Tablic nejen jako podporu morálního formování společnosti, ale považoval ji dokonce za záruku eticky správného řešení konfliktních situací či směrování politického i historického vývoje vůbec. Absence těchto zásad je podle něj příčinou všech nepokojů (revolucí, občanských válek) a vede ke ztrátě jakých koliv zábran.

Důležitou oblastí vzdělávání, se kterou měli básnické díla seznamovat své čtenáře, bylo proto pro Tablica křesťanské náboženství. Právě nedostatek vzdělání a vědomostí samotných autorů náboženské literatury měl podle Tablica za následek „mystický“ charakter jejich tvorby, která „na jejich rozličnými předsoudky zaujatý mysl jakoby ukazovala“ (tablica 1809, Paměti III: 85), což bránilo v „osvobození mysli lidské od bludy a pověr „(tablica 1800).

Předsudky, pověry a neznalost náboženství považoval tedy Tablic za důsledek nízké úrovně vzdělání celé společnosti.

Avšak na druhé straně, zřejmě právě zásady křesťanské víry nedovolovaly tablica absolutizovat rozum jako nejvyšší hodnotu. Pro osvícenci Tablica bylo totiž nejvyšší ambicí dosáhnout a prostřednictvím literární tvorby zprostředkovat i druhým vždy jen absolutní hodnoty, resp. absolutní dokonalost všech tří principů (poznání pravdy, řízení dobra a vnímání krásy). A právě pod vlivem křesťanského světonázoru se tato ambice u něj překrývala s touhou po věčné blaženosti jako pocitu nekonečného štěstí z poznání absolutní – z poznání Boha.

Tento duchovní rozměr neovlivnil jen Tablicovo smýšlení, ale podle Viléma Marčok obecně „Slovenská racionalisty splývaly racionalistické názory s křesťanskou věroukou, protože jim nešlo o ateismus, ale jen o hledání racionálních důvodů existence Boha“ (Marčok 1968: 41).

Vzdělávací funkce byla pro Tablica závaznou podmínkou pro konstituování estetických kritérií básnické výpovědi, ale na druhé straně, právě estetizáciu literární výpovědi považoval za velmi účinný prostředek „efektivizácie“ vzdělávání. V „předmluvou“ k prvnímu svazku Paměti naznačil své přesvědčení, že se mu právě „vydávání básní a nevinných zpev nejjistější k dosažení tohoto cíle prostředek býti zdál“ (tablica 1806, Paměti I). Tablic byl tedy zastáncem názoru o interoperabilním estetické a vzdělávací funkce v básnickém umění.

Podobný názor už v roce 1792 v písemné diskusi Malohontské učené společnosti prezentoval Matej Holki; podle něj bylo povinností básníků „vypracovávat pro lid i světské písně, […] neboť tyto přispívají na výuku a výchovu lidu a mají za cíl formování lidského charakteru a mravů“ (Holka, Matej. Zpěvové čeští. Expeditio VI. 27. Martial 1792. Cit. podle KRAUS 1990: 192.).

Idea pravdy, hodnota poznání a vzdělávací funkce (či záměr vzdělávat) byly kritérii, které Tablic považoval za rozhodující pro ideovou a obsahovou stránku básnického umění. No podobné kritéria respektoval jako závazné a určující i pro výstavbu jakékoliv literární, a tedy básnické výpovědi. Především šlo o zachování vnitřní logiky výpovědi a o správné vyjadřování myšlenek.

Základní principy vzdělávání a zásady správného uvažování a logiky měly být podle Tablica zachovány i ve formální výstavbě básnického textu například tak, jak o tom píše v „předmluvou“ k překladu Zkoušky o člověku. Upozorňuje zde na to, jak se Alexandrovi Pope podařilo při básnení zachovat základní principy logického uvažování: „On ve svém předkládání spůsobit přísný pořádek zachovával, předměty pilně spolu srovnávaje, a ze základu závěrky formuje, jichžto prostředkem z jedné pravdy na druhou prochází.“ (Tablica 1831: nepag)

Podporou této zásady opět mohla být antická, tentokrát Aristotelova myšlenka, že „rétorika je uměním, které se snaží proniknout k správnému poznání pravdy (podobně jako dialektika)“ (Aristoteles 1980: 51), kterou osvícenci aplikovali i na básnické umění, a vůbec na umění správného vyjadřování. Svědčí o tom zásady Ratia educationis, které jsou určeny pro výuku elokvencie neboli správného vyjadřování, výřečnosti. Nejvyšším záměrem Ratia totiž bylo, že „občan, který odchází z gymnázia, musí vědět své myšlenky přesně a uspořádaně vyjádřit tak slovem, tak písmem“ (ratio educationis 1988: 155).

Antické poetické pravidla a principy měli však v osvícenského myšlení univerzální platnost; nebyly jen základem školního vzdělávání v poetice, ale stejně byly dominantní iv „programových“ poetika, jakou je například Boileauovo Básnické umění. ( „Než v psaní, cvičte se v myšlení. / Co dobré chápeme, jasně i řekneme / a slova příchod jasně jak v ozvěně.“ BOILEAU-DESPRÉAUX 1990: 18)

Předpokladem správného vyjadřování podle ratio educationis však bylo, aby se lidé nejprve naučili správně uvažovat. Jako podmínku „vytříbeného slohu“ uvádí mezi hlavními zásadami „správné myšlení a usuzování a koncipování myšlenek (jejich vyjadřování a zpracování)“ (ratio educationis 1988: 193).

Problémem estetizácie literárního projevu se podle Ratia mohli studenti věnovat až po zvládnutí logiky: „Po výkladu logiky bude následovat krátká přednáška o důkazech, v nichž se uplatňují pravidla estetiky.“ (Tamtéž: 168)

Tablicovu snahu rozvíjet nejen poznání, ale i rozumové schopnosti čtenáře prostřednictvím literární (básnické) tvorby tak lze vnímat jako posun v celkovém vývoji slovenské poezie. Básně podle Tablica mají svým obsahem i svou vnitřní koncepcí přispívat i když ne ještě k citové, ale alespoň k rozumové emancipaci subjektu čtenáře.

LENKA Rišková