Poetika programu – program poetiky

Poetika programu – program poetiky
PRAVDA, LOGIKA, RATIO V TABLICOVEJ koncepcí básnickém UMĚNÍ
V Literárněhistorická úvaze je Bohuslav Tablic označován za jednoho z nejplodnějších Slovenská spisovatelů období přelomu 18. a 19. století. Oceňují se obvykle jeho práce Literárněhistorická charakteru (Paměti Slovenské básnířů aneb veršovců, 1806-1812, slovenští veršovci, 1805, 1809) nebo překladová tvorba (Anglické múzy, 1831, Umění básnířské, 1832), ale jeho vlastní básnická produkce je reflektována často jen povrchně .
Až nejnovější Literárněhistorická výzkumy začínají stále intenzivněji upozorňovat na to, že právě svou poezií a zejména názory o podstatě básnického umění vytvořil Tablic „živnou půdu nebo básnické předpolí“ pro následující spisovatelské generace.

Období přelomu 18. a 19. století je charakteristické souběžným působením několika uměleckých tendencí, důsledkem čehož bylo jen jejich parciální uplatňování se v tvůrčím procesu. Dosvědčuje to i analýza Tablicových názorů o básnickém umění i charakter jeho vlastní tvorby. Je pro ni příznačná různorodost básnických forem i ideového zaměření, čímž se narušuje kompatibilnost její systémového zařazení. Ve své literární činnosti byl Tablic výrazně ovlivňován osvícenského ideály, ba dokonce rozkmitávaly u něho i jisté barokní rezidua. Nepopiratelný je však i vliv nových uměleckých tendencí, které buď přímo aplikoval nebo se s nimi vypořádal diskurzívne. Na formování jeho básnického vědomí mají tak svůj podíl zásady Ratia educations a klasické principy antických poetika, jakož i podněty ze západních literatur.

Hodnocení literárních děl z tohoto období proto vyžaduje podrobnou analýzu uměleckých prostředků a postupů z různých aspektů. Nelze je posuzovat ze zorného úhlu jen jednoho uměleckého směru. Důsledkem toho totiž dochází k nepřiměřené absolutizaci dílčích výsledků pro text jako celek a obvykle i k jeho dezinterpretaci.

Přestože v Tablicovej básnické tvorbě lze nalézt široké spektrum uměleckých tendencí, které jsou zřejmě jen výrazem jistého eklekticismu (tzn. Že jejich používal bez vážnějšího přimknutí ke konkrétnímu uměleckému směru), pevnou pozici během jeho celého aktivního literárního života si u něj – jako u typického osvícenského vzdělance – přece jen zachovalo pragmatické kritérium vzdělávací funkce literární tvorby.

Jelikož estetické názory Bohuslava Tablica výrazně ovlivnil osvícenský ideál jednoty tří absolutních hodnot: pravdy, krásy a dobra, rozšiřování poznání nepovažoval jen za způsob přibližování se k pravdě, ale i za prostředek zdokonalování se ve vnímání krásy i v řízení dobra. Ve svém příspěvku se proto chci zaměřit na problém ratia jako jednoho z určujících kritérií v Tablicovej koncepci básnického umění.

Podmínkou a předpokladem zušlechťování společnosti bylo podle Tablica rozvíjení intelektuálních schopností každého jejího člena. S rozšiřováním jeho intelektuálního rozhledu ve všech oblastech života se totiž zvyšovala i možnost jeho mravní formace a společenské kultivace.

Vedle kráse a morálním dobře se tak pro Tablica stala další a stejně důležitou hodnotou pravda. Touhu hledat ji a přibližovat se k absolutnímu poznání prezentoval jako základní princip nejen svého osobního života – jak vyjádřil v básni Svobodné volení: „Přesvatá bych pravdy hledal žádostivý“ a „naleznou je, těšil bych se živě“ (tablica 1806, Poezye I: 12 ). Jakoby hledání pravdy jako cesty k dokonalosti považoval Tablic za základní povolání každého člověka a nasměrování k ní za prvotní poslání každé lidské činnosti a výtvoru. Věrnost pravdě považoval za záruku dokonalosti každého druhu lidské činnosti, každé schopnosti člověka i každého jeho výtvoru, a tak i jeho uměleckého projevu. Ve věnování IV. svazku svých Poezyí vyjádřil přesvědčení, že dokonalé umění se může tvořit až tehdy, resp. až tehdy bude moci Múza „v radostné i smutné době“ vděčně zpívat svoje „zpěvy“, když se ve společnosti dostatečně rozšíří poznání a zajistí se jí vzdělávání, tedy až když se zboří „říše bludy a pověr“, když skončí „pravdy trápení“ , a když Bůh rozsvítí „jasné světlo Užitečné známosti“ po celé zemi (tablica 1812, Poezye IV: nepag).

Snaha znát pravdu, zprostředkovávat poznání okolnímu světu a využívat jej ve prospěch obecného blaha proto ovlivnila i směrování a charakter jeho vlastních literárních aktivit, nevyjímaje jeho básně.

Určujícím kritériem kvality každého literárního díla podle Tablica byla právě jeho schopnost zprostředkovávat čtenáři poznání – „šířit pole umění“ (tamtéž; přičemž pojem umění zde třeba chápat jako znalosti, schopnosti a dovednosti).

V úctě k poznání byl Tablic typickým osvítit. Věřil v možnosti neustálého rozvoje člověka: „Moci ducha našeho jsou ustavičného zrušte v dokonalosti schopné, a tak naše duchovní štěstí, aneb blahoslavenství duše naší, až na věčnost se rozmáhá má.“ (Tablica 1802: 8) Byl přesvědčen, že právě poznání je základem rozvoje lidského života a zárukou zvyšování jeho kvality; má ho osvobozovat „zpod jha poroby“ ( „Věnování“, tablica 1812, Poezye IV: nepag). (Obraz „jho poroby“ lze považovat za dobové loci communes označující nevědomost, pověrčivost, předsudky.)

Navíc rozvoj vzdělání ve společnosti a rozšiřování intelektuálního rozhledu jejích členů (přinášení „jasného světla Užitečné známosti“) vnímal Tablic i jako podmínku zkvalitňování a zvelebení umění ( „zpev Múzy“). Naznačuje tím své přesvědčení, že jedině prostřednictvím poznání absolutní pravdy se může člověk zdokonalit i ve vnímání krásy, a tedy v plnohodnotném vnímání umění.

Poznání pravdy a krásy nakonec vede i ke zdokonalování v konání dobra, protože rozvíjení poznání a vnímání krásy posiluje v člověku jeho náklonnost konat dobro. Poznání poskytuje člověku argumenty a „učí ho sobě, jako cíl, a ne jako prostředek vážíte“ ( „Věnování“, tablica 1806, Poezye I: nepag) a krása v něm probouzí citové zanícení k dobru ( „k mravním zásluhám ho vděčně zve“ ; tablica 1812, Poezye IV: 24).

Dosažení těchto tří schopností: znát pravdu, vnímat krásu a konat dobro, představovalo nejvyšší osvícenský ideál. Například i podle Jungmanna: „Nejvyšší zákon aneb pravidlo výmluvnosti chilli dobrého psaní a mluvení jest: piš a mluv tak, abys duši všestranně radost učinil a mysl spokojenou, Což tým se dovede, když co psáno a mluvení, zřejmě obnáší pravdu, krásu a dobrotu chilli zřetedlnost, líbeznost a mocnost. “ (JUNGMANN 1845: 35)

Zdokonalování poznání bylo tedy pro Tablica v intencích osvícenského myšlení způsobem přibližování se k pravdě jako k absolutní idee. Stejně mravní řízení podle mravních a etických principů vnímal zas jako projev absolutního dobra. A konečně, hledání či ztvárňování abstraktní vznešenosti (ideové i formální) považoval za cestu k odhalení absolutní krásy.

Pravda, krása a dobro měli spolu utvářet harmonickou jednotu, představující absolutní dokonalost.

V duchu této představy o jednotě všech třech absolutních idejí prezentoval Tablic jako hlavní požadavkem na literární tvorbu, aby přiváděla čtenáře „k znamenitější rozkošem ducha“ (tablica 1802b: nepag.). V „předmluvou“ k překladu Spaldingovej knihy Určení člověka označuje za nejvyšší hodnotu každého literárního projevu to, že „odvozuje od smyslnosti a její marných rozkoší, a vědě jí k znamenitější rozkošem ducha a považován krás přirozenosti, kunštův, z poznání pravdy, z ctnosti, ujištění o milosti boží, a naděje sladké nesmrtelnosti „(tamtéž). Zdokonalování zda zušlechťování ducha mělo tedy uskutečňovat prostřednictvím „považováni krás přirozenosti, kunštův“ a prostřednictvím „poznání pravdy“. Zároveň však mělo být i důsledkem „ctnosti, ujištění o milosti boží a naděje sladké nesmrtelnosti“. Zahrnovalo tedy v sobě stejně „poučeni lidí o věcech nejdůležitějších“, jakož i „napomožení mravnosti“. Jediným posláním literární tvorby není tedy jen rozšiřování poznání a rozvoj rozumových schopností čtenáře, ale i „vzdělaný duše“ ( „předmluvou“, tablica 1808, Paměti II), které lze chápat jako jeho morální a duchovní (náboženskou) kultivaci, podporující zároveň rozvoj jeho estetické vnímavosti.

V Tablicových názorech na literární tvorbu a v jeho postupně se profilujících estetických kritériích patrný vliv osvícenského hesla: umění a ctnost (neboli vědomost, schopnost, zkušenost a mravní dokonalost). Podle Tablica byl tedy rozvoj intelektu vždy propojený s mravním, duchovním a v neposlední řadě i estetickým zušlechťováním společnosti.

Tablica zdůrazňovány kritérium intelektuálního zdokonalování společnosti, které zejména v době osvícenství bylo závazným pro všechny typy literárního projevu, tedy i pro básnickou tvorbu, má však svůj původ už u Horatia – „Rozumně myslet je zřídlem a podstatou básnické tvorby.“ (Horatius 1986: 247) Dokazuje to vliv antických básnických principů na formování Tablicovho básnického povědomí.

Horatiova zásady zdůrazňující rozum jako záruku dokonalosti i v umění (například, že obrazotvornost se nemá příčit zdravému rozumu, že jedině rozum má určovat básníkovi témata a že prostředky, které použije, mají být úměrné jeho nadání a schopnostem: tamtéž: 8, 12) si získali pevné místo v názorech celé slovenské i české osvícenské generace. Například Jungmann (který byl pro Tablica autoritou zejména v druhé fázi jeho tvůrčí činnosti) v slovesnosti varuje před „poklesky jinonárodných literatur“, které se zajímají jen o to, aby byly působivé a módní, ale zapomínají na „pravé“ hodnoty literatury (mezi které patří i věrnost pravdě a rozumu).

K pojmem pravda a poznání osvícenská filozofie a v básnickém umění klasicistní poetika přiřadili další pojem – ratio. Přímo v Tablicových vyjádřeních o básnickém umění a o literatuře vůbec se však rozum jako samostatná kategorie neobjevuje. Tablic ho vnímá spíše jen jako prostředek k dosažení dokonalosti. V „předmluvou“ k Popeovej zkouska o člověku Tablic píše, že „Pope v ní jako Mudřec píše, pouze světla rozumu k vyšetření přirození člověka Užívej, tímto prostředkem čtenáře k vyššímu světlu připraviti žádá.“ (Tablica 1831: nepag.) Výjimkou je jedině jeho překlad Boileauovho básnické umění (1832), kde zachoval autentické Boileauove myšlenky – podle Boileaua by měla v jakémkoliv literárním projevu platit zásada, že právě rozum by měl být ve všem a nad vším: „[ …] ke zdravému rozumu vše se musí brát „.

Nelze však zcela jednoznačně tvrdit, že by Tablic rozum (ratio) nějakým způsobem odmítal či nedoceňuje. V jeho intenzivní touze zdokonalovat poznání člověka lze identifikovat právě ambici rozvíjet jeho rozumové schopnosti – intelekt – a rozšiřovat jeho vědomostní rozhled.

Ratio se však pro Tablica nikdy nestalo takovou nezpochybnitelnou hodnotou, jakou pro něj byla pravda, čili v jeho hodnotové hierarchii mnohem intenzivněji než ratio dominovala idea pravdy jako absolutní idea. Zatímco tedy pravdu vnímal jako absolutní hodnotu, rozum podle všeho považoval pouze za prostředek k přiblížení se k ní. Víra v absolutně ideje a v absolutní dokonalost jakoby tablica nedovolovala považovat zjištění získané rozumovými schopnostmi za vrchol lidského poznání a rozumovou argumentaci za konečné řešení problémů. Jeho úcta k Ratiu nikdy nedosáhla takové rozměry, aby poznávací schopnosti považoval za nejvyšší a nejdokonalejší schopnosti člověka a rozumovou argumentaci za jeho základní hodnotící kritérium.

Tam, kde mu už při poznávání nevystačovali možnosti rozumu, obvykle totiž sáhl po možnostech víry. Víru zjevně považoval za rovnocenný způsob hledání pravdy.

V „předmluvou“ k překladu Hermesovej Knihy Zpovědní píše, že pro člověka je velmi důležité získat „výborné poučeni o důležitých věcech …“, no dále pokračuje, že pro spokojenost lidského života je stejně důležité, aby každý člověk našel „zvláštních navedení k ctnosti, a srdečné probuzení k polepšení života na cestě zkušen poznání sobě samého, z něhož pak i uspokojeni mysli na základě dobrého svědomí, a na ujištění o milosti boží založené, plynouti musí. “ (Tablica 1800: nepag) Tablic tak kromě zdůrazňování rozumové vyspělosti člověka jako základního předpokladu pro zdokonalování jeho života upozorňoval i na druhou podmínku lidské spokojenosti, kterou pro něj bylo akceptování rozumem nedokazatelný idejí.

Potřebu víry v absolutně ideje jako projev zbožnosti zdůraznil i ve věnování Knihy Zpovědní, kde píše, že právě „veliký nedostatek náboženství byla jistě hlavní příčina těch nešťastných pfípadnosti, které se v mnoha evropske zemích v nejnovších časích přihodila […] jak velmi potřebné by bylo náboženství k šťastnému řízení lidu, jenžto k plnění svých povinností náboženstvích veden, ak nim TeMi silnými podněty, které nám ono podává, podněcování býti musí […] (tamtéž). Živou víru a praktikování náboženství, resp. akceptování náboženských principů a pravidel, vnímal Tablic nejen jako podporu morálního formování společnosti, ale považoval ji dokonce za záruku eticky správného řešení konfliktních situací či směrování politického i historického vývoje vůbec. Absence těchto zásad je podle něj příčinou všech nepokojů (revolucí, občanských válek) a vede ke ztrátě jakých koliv zábran.

Důležitou oblastí vzdělávání, se kterou měli básnické díla seznamovat své čtenáře, bylo proto pro Tablica křesťanské náboženství. Právě nedostatek vzdělání a vědomostí samotných autorů náboženské literatury měl podle Tablica za následek „mystický“ charakter jejich tvorby, která „na jejich rozličnými předsoudky zaujatý mysl jakoby ukazovala“ (tablica 1809, Paměti III: 85), což bránilo v „osvobození mysli lidské od bludy a pověr „(tablica 1800).

Předsudky, pověry a neznalost náboženství považoval tedy Tablic za důsledek nízké úrovně vzdělání celé společnosti.

Avšak na druhé straně, zřejmě právě zásady křesťanské víry nedovolovaly tablica absolutizovat rozum jako nejvyšší hodnotu. Pro osvícenci Tablica bylo totiž nejvyšší ambicí dosáhnout a prostřednictvím literární tvorby zprostředkovat i druhým vždy jen absolutní hodnoty, resp. absolutní dokonalost všech tří principů (poznání pravdy, řízení dobra a vnímání krásy). A právě pod vlivem křesťanského světonázoru se tato ambice u něj překrývala s touhou po věčné blaženosti jako pocitu nekonečného štěstí z poznání absolutní – z poznání Boha.

Tento duchovní rozměr neovlivnil jen Tablicovo smýšlení, ale podle Viléma Marčok obecně „Slovenská racionalisty splývaly racionalistické názory s křesťanskou věroukou, protože jim nešlo o ateismus, ale jen o hledání racionálních důvodů existence Boha“ (Marčok 1968: 41).

Vzdělávací funkce byla pro Tablica závaznou podmínkou pro konstituování estetických kritérií básnické výpovědi, ale na druhé straně, právě estetizáciu literární výpovědi považoval za velmi účinný prostředek „efektivizácie“ vzdělávání. V „předmluvou“ k prvnímu svazku Paměti naznačil své přesvědčení, že se mu právě „vydávání básní a nevinných zpev nejjistější k dosažení tohoto cíle prostředek býti zdál“ (tablica 1806, Paměti I). Tablic byl tedy zastáncem názoru o interoperabilním estetické a vzdělávací funkce v básnickém umění.

Podobný názor už v roce 1792 v písemné diskusi Malohontské učené společnosti prezentoval Matej Holki; podle něj bylo povinností básníků „vypracovávat pro lid i světské písně, […] neboť tyto přispívají na výuku a výchovu lidu a mají za cíl formování lidského charakteru a mravů“ (Holka, Matej. Zpěvové čeští. Expeditio VI. 27. Martial 1792. Cit. podle KRAUS 1990: 192.).

Idea pravdy, hodnota poznání a vzdělávací funkce (či záměr vzdělávat) byly kritérii, které Tablic považoval za rozhodující pro ideovou a obsahovou stránku básnického umění. No podobné kritéria respektoval jako závazné a určující i pro výstavbu jakékoliv literární, a tedy básnické výpovědi. Především šlo o zachování vnitřní logiky výpovědi a o správné vyjadřování myšlenek.

Základní principy vzdělávání a zásady správného uvažování a logiky měly být podle Tablica zachovány i ve formální výstavbě básnického textu například tak, jak o tom píše v „předmluvou“ k překladu Zkoušky o člověku. Upozorňuje zde na to, jak se Alexandrovi Pope podařilo při básnení zachovat základní principy logického uvažování: „On ve svém předkládání spůsobit přísný pořádek zachovával, předměty pilně spolu srovnávaje, a ze základu závěrky formuje, jichžto prostředkem z jedné pravdy na druhou prochází.“ (Tablica 1831: nepag)

Podporou této zásady opět mohla být antická, tentokrát Aristotelova myšlenka, že „rétorika je uměním, které se snaží proniknout k správnému poznání pravdy (podobně jako dialektika)“ (Aristoteles 1980: 51), kterou osvícenci aplikovali i na básnické umění, a vůbec na umění správného vyjadřování. Svědčí o tom zásady Ratia educationis, které jsou určeny pro výuku elokvencie neboli správného vyjadřování, výřečnosti. Nejvyšším záměrem Ratia totiž bylo, že „občan, který odchází z gymnázia, musí vědět své myšlenky přesně a uspořádaně vyjádřit tak slovem, tak písmem“ (ratio educationis 1988: 155).

Antické poetické pravidla a principy měli však v osvícenského myšlení univerzální platnost; nebyly jen základem školního vzdělávání v poetice, ale stejně byly dominantní iv „programových“ poetika, jakou je například Boileauovo Básnické umění. ( „Než v psaní, cvičte se v myšlení. / Co dobré chápeme, jasně i řekneme / a slova příchod jasně jak v ozvěně.“ BOILEAU-DESPRÉAUX 1990: 18)

Předpokladem správného vyjadřování podle ratio educationis však bylo, aby se lidé nejprve naučili správně uvažovat. Jako podmínku „vytříbeného slohu“ uvádí mezi hlavními zásadami „správné myšlení a usuzování a koncipování myšlenek (jejich vyjadřování a zpracování)“ (ratio educationis 1988: 193).

Problémem estetizácie literárního projevu se podle Ratia mohli studenti věnovat až po zvládnutí logiky: „Po výkladu logiky bude následovat krátká přednáška o důkazech, v nichž se uplatňují pravidla estetiky.“ (Tamtéž: 168)

Tablicovu snahu rozvíjet nejen poznání, ale i rozumové schopnosti čtenáře prostřednictvím literární (básnické) tvorby tak lze vnímat jako posun v celkovém vývoji slovenské poezie. Básně podle Tablica mají svým obsahem i svou vnitřní koncepcí přispívat i když ne ještě k citové, ale alespoň k rozumové emancipaci subjektu čtenáře.

LENKA Rišková