před umění mám nesmírný respekt

před umění mám nesmírný respekt
S Janem Kukal
Uznávaný tenisový trenér Jan Kukal se nedávno podepsal pod uspořádání výstavy české moderny „Klenoty českého a slovenského malířství 1907 – 1945″ v bratislavském Pálffyho paláci. Jan Kukal je Čech, který žije a působí na Slovensku. Narodil se 13. září 1942 v Praze. Vystudoval zde Vysokou školu zemědělskou, obor zahradnictví. Do dvaceti devíti let hrál profesionálně tenis. Vyhrál více než padesát mezinárodních zápasů. Trénoval Ivana Lendla, Hanu Mandlíková, Thomase Muster, Horsta Skoff, Helenu suků, Henrieta Nagyova či Jiřího Nováka. Je ženatý, má dva syny, žije v Boldog při Senci. Jan Kukal tvrdí, že umění mu otevírá další rozměr života.

Co má společného tenis a výtvarné umění?

Podobného je tam mnoho. Výtvarník je také takový osamělý běžec, který si to musí sám v sobě přežít, trápí se nad tím, co dělá, musí se soustředit. Stejně důležitá je technika, která nepřijde ze dne na den, ale získává se lety. Totéž platí i pro tenisty. Také potřebuje takových dvanáct let tréninku, zatímco vyhraje velký profesionální turnaj. Například to, co dnes hraje Roger Federer, to je umění. Když umělec vytvoří něco vlastní, osobité, nemusí své věci ani podepisovat. Stane se pojmem, klíčovým umělcem doby, jakým byl například Alfons Mucha. V tenise je to stejné. Ten, kdo si vytvoří vlastní styl, může se stát Rodem Laver nebo Petem Samprasem.

A v čem je rozdíl?

Umělec se vytrápiť s malováním obrazu, ale na to, zda je výsledné dílo dobré nebo špatné, neexistují objektivní kritéria. On nemůže vyhrát nebo prohrát. Jeho dílo se buď líbí, nebo nelíbí. Jsou to nekonečné hodiny samoty a obrovský psychický tlak. Pak se to tak i končí. Na začátku tvorby optimismus, pak smutné tóny a nakonec sebevraždy.

I vaše tenisová kariéra procházela od živých tónů až po ty tmavé?

Určitě. Okamžiky sebeuspokojení nebo úplného štěstí jsou přechodné, docela krátké období. Ale na tom nezáleží, vždyť kvůli tomu to člověk dělá. Vyhrát ztracený tenisový zápas je lepší než mít orgasmus. Malíř je na tom hůř. Vydá ze sebe maximum, ale je pro něj nesmírně těžké přestřihnout pupeční šňůru a dát obraz pryč.

Je jednodušší organizovat tenisové turnaje nebo výstavy?

Byl jsem zvyklý organizovat turnaje a exhibice. V tenise znám všechny, kteří něco znamenají, ve výtvarném umění nemám takové kontakty. Exhibice jsem přestal dělat. Tím, jak se zlepšují Slovenská hráči, světoví tenisté automaticky přicházejí za nimi. Výkony Hrbatého a Hantuchova pomohli Slovenská tenistu ke kontaktům se světovými hráči. S výtvarným uměním je to velmi podobné. Nedá se to dělat jinak, než že člověk důležitých lidí osobně zná. A znám jejich většinou díky sportu. V obou případech jde o marketing. Uspořádat tenisovou exhibici je pro mě samozřejmě jednodušší, protože tenis stále sleduji a jsem v obraze. Před uměním mám nesmírný respekt.

Považujete se za znalce kvalitního umění?

Čím více se díváte na obrazy, tím si začnete víc důvěřovat. Když se mi něco intuitivně líbí, v literatuře si ověřím, jakou to má hodnotu. Výstava děl několika umělců již vyžaduje odbornou spolupráci. Při poznávání toho, co je dobré a co špatné, mi nejvíc pomohl Rudolf Fila. Považuji ho nejen za vynikajícího malíře, ale i skutečného znalce umění.

Jak jste přišli na myšlenku pořádat výstavy?

Abych se úplně nezbláznil během turnajů a přesouváním mezi kurty a hotely, snažil jsem se chodit po galeriích. Jelikož mám docela dobrou vizuální paměť, vím, co je ve Filadelfii, Washingtonu nebo v galeriích v Paříži. Bohužel ostatních tenistů se mi nepodařilo k tomu dotáhnout. Lendl byl světlou výjimkou. Občas jsem namluvil i Hanku Mandlíková a Jirku Nováka. Pro většinu byl na prvním místě sport, i když mnozí světoví tenisté mají také rádi výtvarné umění. Steffi Grafová sbírá francouzských impresionistů a Joe McEnroe má galerii v New Yorku. Jelikož jsem od roku 1969 ženatý na Slovensku, začal jsem se zaměřovat na současné slovenské umění.

Vyrůstali jste v umělecké rodině?

Zpočátku jsem nedobrovolně chodil s mámou po galeriích. Nejméně dvakrát do měsíce. Vůbec se mi to nelíbilo, protože jsem nemohl jít na fotbal, basket nebo tenis. Ale podobně jsem nesnášel otcovu zahradu a nakonec jsem zahradnictví vystudoval. Pocházím z hudební rodiny, ale talent jsem nezdědil. Největším zklamáním bylo pro rodiče, že ani na housle, ani na piano jsem nevydržel hrát déle než měsíc.

Zkoušeli jste malovat?

Pokoušel jsem se. Více mě to táhlo k sportu. Byl jsem takovou černou ovcí rodiny, protože u nás nikdo nesportoval. Každý má dělat to, co dokáže nejlépe.

Chodíte i na aukce?

Jsem takový netypický sběratel, nedělám žádné výměny, nikdy v životě jsem nebyl na žádné aukci. Vše směřuji k organizování výstav.

Máte je už na kontě dvacet. Proč neděláte výstavy sám?

Například i proto, že nemám Pálffyho palác nebo jinou historickou budovu v centru města.

Mají dnes lidé na výtvarné umění čas a chuť?

Někdy mám pocit, že nápad je výborný, ale těch skutečných nadšenců, kteří se přijdou na umění podívat, je velmi málo.

Návštěvnost výstavy Klenoty české moderny, která právě probíhá v bratislavském Pálffyho paláci, také není taková, jakou jste očekávali …

Doba je hrozně rychlá, lidé nemají tolik času. Ale Galerie města Prahy je s návštěvností velmi spokojená. Přijde okolo dvě stě lidí denně. Nemohu si pomoci, mám stále před očima výstavu Alfonse Muchy, na jehož stáli lidé v řadách. Přišlo tam téměř třicet tisíc lidí.

Jsou pro vás tak důležité čísla?

To jen proto, že jsem sportovec. Osobně vůbec ne, nemám z toho nic. Takové výstavy umožňují galerii vydělat si na provoz. Návštěvnost je důležitá i pro ty zlaté tety, penzistka v galerii. Bez nich by se to nedalo udělat.

Čemu dáváte dnes přednost? Umění nebo tenisu?

Umění mě neživí, je to jen moje hobby, ale musím se přiznat, že mě to už baví víc než ten tenis. Vždyť já jsem začal hrát v nějakých šesti letech, takže už mám za sebou 58. sezónu. Koleno nedrží, už se mi ani tolik cestovat nechce. A ve výtvarném umění mám stále co objevovat.

Zajímají vás příběhy za obrazy?

Velmi mě zajímají autoři osobně. Návštěva každého ateliéru je pro mě dobrodružstvím a v minulosti bylo vytržením z jednotvárnosti sportu. Vzpomínám si, jak jsem navštívil ateliér Josefa Šímy. Samozřejmě, ještě v minulém režimu. Všiml si, že se mi jeho obrazy líbí, a byl nadšený, že jako sportovec se o umění zajímám. Řekl mi, abych si vybral nějaký obraz, ale já jsem mohl jen pokrčit rameny. Psal se rok 1967 a my jsme měli jen diety. Ani ty jsem mu nemohl dát. Takže nemám žádného Šímy. Byla to velká škoda. Bohužel výtvarníků, které jsem znal osobně, ubývá.

Rozeznat v umění, co je dobré a co špatné, to je dlouhá cesta. Podle čeho se pozná dobrý tenista, takový, z něhož něco bude?

Začal jsem trénovat počátkem sedmdesátých let, to už je více než 35 let. Už rozpoznám, kdo na to má a kdo ne. I já se samozřejmě mohu seknout, neboť v tenise je nejdůležitější hlava. Teprve potom přijdou na řadu nohy a ruce. Rozhodující je povaha a touha vyniknout. Nepříliš talentovaný Ivan Lendl se prosadil díky své ohromně silné vůli. Nepatřil mezi nejchytřejší a nevěděl například ani plavat.

Co říkáte na spolupráci Martiny Navrátilové a Juraje Králíka, kteří vytvořili díla pomocí otisků odpalovaných tenisových míčků namáčených v barvě?

Je to spojení ambiciózního výtvarníka se světovým jménem. Já jsem nakonec s Lendlem nedělal nic jiného. Jeho zajímali Muchová plakáty, chtěl je mít všechny do jednoho. Tak jsme udělali výstavu.

Vraťme se k Navrátilové. Je to podle vás umění?

Výstavu jsem neviděl. Ale je těžké definovat umění a vytvářet nějaké hranice. Když vidím hromadu kamenů v galerii … Zapadá to do trendů. Problém bych spíše viděl v tom, že Navrátilová není se svou sexuální orientací přijatelná úplně pro všechny. Je to fantastická hvězda, já osobně ji mám velmi rád. Kdyby však byla například Rogerem Federerem, bylo by to jiné. V Americe to určitě nevadí, tam vládne totální matriarchát …

JANA Kollárová