Provokace jako post scriptum – PAVOL Ország

Provokace jako post scriptum
SLYŠELI STE JEJICH, PAVOL Ország?
Čtu tady v novinách, že nejvýznamnější spisovatel pro rodáků je Hviezdoslav! Nno … Kdybych nejposvátnější, neřeknu. To by sedělo. Protože k posvátnému se opravdu lze blížit s hlavou čistou, se praporci, s pomalou důstojností, v srdci ký’s jemný bolu odtienok. Všichni mají povědomí, všichni vědí, co se patří. Slyšet špalír běžet splašený otázku, že propánajána, a to čí obluda sochu nesou pod baldachýnem? Neboť všichni do jednoho znají na Slovensku posvátné jméno básníka, co památník si vozvýšil a sláva tkla jeho se hvězd, i tři posvátné básníka slogany o tom, kde tlak nejvíce voľňeje, proč vždy netřete bylo hanět i co za Krasotel a Milota se odráží v jejich řeči od plotu. Posvátného jen posvátným citem si lze uctít, procítěně ho Boza, hluboko v srdce si ho vrýt.
Co za vrtochy to zas u tebe, há, dívka protivné?
Ký bučný rozmar, vzdor rohatý …!
Tak zhusta začínáš na šňůru stýbať své povolené
nám k útěše – a jaké! – něhy, lásky a díků perly –
och, až kupodivu průzračné! … och, až příkrých sražených
to Kropka citů srdce dětského?
Jak nestydíš se tolika vytřeštěnýma na tebe očí,
plných zazlenia,
jak chováš se včuľ!?

Nezlobte se na mě, rodáci Slováci, ale já vám nevěřím. Marně oči na mě Pleštil. Podle mě je to s Hviezdoslav na Slovensku ještě horší než s posvátnou vírou. Neboť do kostela se, například, zcela určitě chodí častěji než k Hviezdoslav. Ze všeho nejvíc se patří, to bez debaty, ale také – co kdyby náhodou opravdu někdo shora se díval? To pak vskutku by se dalo hovořit o velkém užitečném významu kostela. Ale nějaký bláznivý starý jurista s tečkovanou mašlí pod krkem, co si chodil s paličkou, tou družkou bloudění, na procházky – dokud bídný lid se v potu tváři! – a se citne potřásal nad Kasko v úbočí, kdo toto by – mezi námi a Maticí slovenskou – mohl brát smrtelně vážně?

Ano, křesla se mu sochy, recituje se mu občas z tribun ta jedna – vlastně ne, špatně jsem řekl, paní redaktorka, toto vystřihněte – dvě básně, když jdou být volby, ale celé to je jen takové národní ohřívání si múďov skoky přes posvátnou vatru, jak již byl řekl jiný klasik.

A preds‘ i její vzpurnost je roztomilá
jak bývá květ s načechranou hněv lupénky:
nu, plný právě, nejdokonalejší květ, nejvzácnější … Hajdu, na honbu! …

Neznám v mém širokém – dalekém okolí jediného člověka, který by si dobrovolně – za své peníze! – šel do knihy koupit Hviezdoslava. A – pozor! – který by si ho pak doma i pravidelně četl. Recitoval – myslím ty tři školopoviné slogany – možná, to nemluvím, v koupelně před zrcadlem lidé dělají i šílenější věci.

Zkrátka, nevěřím vám, rodáci Slováci, že opravdu máte Pavla Ország za nejvýznamnějšího slovenského spisovatele. Na koho to hrajete? Kdysi dávno, tuším básník Moravčík to byl, co hvězdného Baťka neuctivě nazval Veršovaná mamutem. Přihlaste se, kteří můžete říct, že jste alespoň ten chlupatý chobot z něj poťažkali v dlani. Například tu jeho část, ze které jsem vám dnes od Pavla Ország citovala o sobě, jeho také platonické obdivovatelka.

VIOLA vyholenou-ŠÍPIVÁ Z křivolaké PRTE