PRVNÍ SLOVENSKÝ ROMÁN – dílo velkého společenského dosahu

Z rukopisu knihy Slovenské/slovensné sondy

PRVNÍ SLOVENSKÝ ROMÁN

Jsou umělecká díla velkého společenského dosahu, která se minou se svou dobou. Jedním z nich je román Jozefa Ignáce Bajzy Reného mládence příhody a zkušenosti. Jeho první díl nese vročení 1783;1 tisk druhého dílu církevní cenzura zastavila, takže se zachovalo jen rozsáhlé torzo. Oba díly jsou rozdílné především námětově – první se odehrává v mohamedánském prostředí, druhý převážně na Slovensku. Oba svazky jsou odlišné také stavebně, morfologicky. Román je psán osobitou slovenštinou, kterou si ještě před vystoupením bernolákovců vytvořil sám Bajza. V dějinách slovenské literatury je to první slovenský román.

J. I. Bajza psal svého Reného v mladých letech, neměl tehdy ještě třicet roků. Nadchl se josefínskými reformami a jejich ducha promítl do svého díla, což bylo také hlavním důvodem, proč církevní cenzura znemožnila realizaci druhého dílu. Roku 1828 se stal Bajza ve svých 73 letech kanovníkem bratislavské kapituly, raný radikalismus jej dávno opustil, stal se zapřisáhlým konzervativcem, který – byť měl nyní moc a možnosti – neusiloval o konečné vydání druhého dílu.

Z hlediska tvaroslovného mají oba svazky Bajzova románu mnohé znaky společné, kdežto jiné jsou zcela rozdílné. Společným znakem obou dílů je princip cesty, na němž Bajza celý román založil. Princip cesty je příznačný pro osvícenskou prózu vůbec, stal se v ní rozhodujícím činitelem při poznávání reálné skutečnosti. V prvním díle putuje René se svým přítelem Van Stiphoutem z nejmenovaného italského přístavu do Tripolisu, v němž a posléze i na jiných místech prožívá řadu dobrodružství; na konci prvního svazku se pak vrací domů. V druhém díle je uplatněn princip cesty v celém svém rozsahu – René a Van Stiphout putují severní Itálií, Rakouskem a podrobně především Slovenskem, aby poznali stav společnosti, zejména život mnichů a kněží.

S Bajzovým pojetím principu cesty úzce souvisí naučná složka, která jej bezprostředně provází. V prvním dílu naučné pasáže ponejvíce zpravují o mohamedánském světě. V textu se vyskytují pasáže o ramadánu, o mohamedánském náboženství, o tom, jakým způsobem mohamedáni obětují, o postavení ženy v mohamedánském světě, o hrách a zábavách mohamedánů, o způsobech balzamování nebožtíků ap. Pro Bajzu je příznačné, že naučné partie jsou mnohdy doprovázeny moralizátorskými postoji.

Naučné informace zprostředkovává většinou vypravěč, který mnohdy dosti posměvačným způsobem komentuje některé rysy mohamedánského života. Tak je tomu např. v pasáži o derviších: „Kďiž sa z jistího nápoja, který oňi mašlokom jmenujú, nalejú, vtedi všecki své smisli traťá a obec verí, že v tú hoďinu duch nebeský jích naplňuje, že samé božské tajemnosťi uhlídajú. Ja pak bich súďil, že sa oňi vtedi besňejú. – A čob‘ jinšé z pokrmu a nápoja takího nasledovalo? Trávi sa najesť a na to medovéj vodi, jaká jich mašlok jest, napiť, bez ukrutného vňitrného trháňí a žraňí biť ňemúže. Odtúď ňé velmi velký jest čuď, že sa v čas taký jak sekajú a režú po všech údoch a do rán ješťe aj zažatý trúd ťisnú, neb otreščenosť táto z tamtej pochádza a kterú bolesť više teho cíťá, tú prítomnosť chválicích (pred očima toliko lidskími jsú takí ťela svého mučiťeli) umenšuje a vinahrazuje. – Mlúvá o ních, že aj zázraki páchajú, ale budú to za ňe!“2 Vypravěčova zaujatost není však jednostranná, neboť pasáž o postojích věřících k podvodům dervišů končí slovy: „Ale i o to musím zas opomenúť, bi sa žáden nad tímž ňedivil, neb zcela podobnéj púverčivosťi príkladi i doma má.“

Cílem naučné složky je poučit a povznést, což je jedním ze znaků osvícenského románu. Rozsáhlost, četnost a často i nadbytečnost této složky pak naznačuje, že Bajzův René je příznačným dílem rané fáze románu.

Množství neobyčejně podrobných naučných pasáží o mohamedánském světě svědčí o tom, že Bajza psal Reného ještě za svého působení v Trnavě, kde kapitula, při níž kaplanoval, a trnavská univerzita měly patrně knihovny dobře zásobené literaturou tohoto zaměření.3 Na druhé straně mohl román vznikat (nebo autor na něm pokračovat) v Dolním Dubovém, kde se Bajza stal roku 1783 farářem a odkud neměl k trnavským knihovním zdrojům daleko.

Svou teologickou bibliotéku Trnava měla, z Bajzova žehrání v jeho románě však víme, že byla neustále zavřená, takže s podněty vedenými odtud to bylo asi dosti problematické.

Vypravěč, hrající nemalou roli v naučné složce románu, je vypravěč fiktivní, v textu jako osoba nevystupující. V Bajzově díle se neomezuje pouze na naučnou složku, ale na román celý. Nejčastěji v něm plní roli komentátora, často polemického a ironického. Komentuje a hodnotí nejrůznější společenské jevy – tak např. k výkladu o nezbytnosti šíření mohamedánské víry násilím dodává: „Pekný toťižto slib, chvalitebné a samích plesnivích mozguv hodné uložeňí!“

Jindy vypravěč prohlubuje čtenářovy vědomosti, přebírá tak roli informátora: „Po ňekolko pak dňuv z druhími vezňoma viveďen jest na trch do mesta Damiata aneb Pelusium rečeního, mesta, které Uhrum bilo dobre známe, kďiž z Ondrejem králem k Jeruzalemu, bi jeho muhammedanum vitrhli, pospíchali.“

V neposlední řadě poskytuje vypravěč rozmanité rady – nadhazuje kupř. možnost, jakým způsobem se vyhnout postu během ramadanu: „Kterí z pústu takího žadnú bídu ňechce cíťiťi, najlepéj bi si poraďil, kďibi ve dňe spal a tak ďeň na noc a noc na deň obráťil, vetšú bi mal predce príčinu jak u nás mnozí.“4

Bajzův René je zároveň román dobrodružný, zejména ve svém prvním svazku, a rozvíjení dobrodružného prvku je většinou nemyslitelné bez postavy intrikána. V Bajzově románě jím je muftiho domácí lékař, který prozradí lásku Reného a Hadixy. Nejprve se pokouší otrávit Reného, a když se mu jeho pokus nezdaří, usiluje sprovodit ze světa oba milence zároveň. Jeho zrůdnost je tak velká, že v románě osvícensky zaměřeném musí nezbytně skončit smrtí (obávaje se trestu, spáchá nakonec sebevraždu).

Dobrodružnou linii románu podtrhuje už jeho incipit: „Daremná bila práca, daremné všecko Don Varleta usilováňí, z kterím Renéa, sina svého, od odchodu do krajini cuzéj chcel zestrašiťi a odvédcťi; bez osohu o ňepotrebe umíňeňí techto mlúvil, bez zisku mu predkladal mnohonásobné jisté i na voďe i na zemi nebezpečenstvý.“ Je to akční incipit, jehož okamžitý vpád do děje je v kontrastním napětí zejména se statickou a místy neobyčejně zbytnělou naučnou složkou. Jinak řečeno akční incipit představuje morfologický progres, kdežto naučná složka úzus převzatý z naukové a cestopisné literatury.

Podobný ráz jako vstupní věta prvního dílu má i incipit druhého svazku: „Né tak ťešce pripádalo Don Varletovi, že sa René zas odebíral, poneváďž sa do ctnostňejších a bezpečňejších krajuv odebíral.“ Jeho akční intenzita není ovšem tak výrazná, mimo jiné už proto, že navazuje na předcházející text.

Osvícenská, popřípadě klasicistní rovina románu je v případě Hadixy a jejího láskyplného vztahu k Renému obohacena o výrazný prvek sentimentalismu, neboť Hadixina láska je v románě pojata jako nemoc. Právě o tomto námětovém prvku se dá předpokládat, že byl přejat nebo inspirován některým románovým dílem západní provenience, napsaným v duchu dobového sentimentalismu.

S klasicistní inspirací nepochybně souvisí i dvojí anagnorize, jedna na začátku a druhá na konci románu. Gnórisma tvoří v tomto případě podoba hvězdy na Reného hrudi, pomocí ní pozná na začátku Fatima svého bratra a na konci matka svého syna. Anagnorize, scéna rozpoznání, je antického původu a ukazuje na neobyčejnou šíři Bajzova vzdělání.

O Bajzově vzdělanostním rozhledu svědčí v neposlední řadě i použití prosimetra, střídání prozaického a básnického textu. Jeho užití napovídá, že autor byl obeznámen s dávnými literárními tradicemi. Výskyt veršovaných partií není přitom náhodný, často se objevuje v místech, kde dochází k syžetovému zlomu. V 1. kapitole např.: „Kďiž toto Van Stiphout bedlive rozvažuje, kďiž sa o svúj a svému ostríhaňú poručeního Renaita život stará, slúnce dennú svú cestu odbavíc, do mora sa zpusťilo a

juž sumrak modrú, noc juž bila prikrila černú
zem barvú, juž v svém spočívaťi začalo všecko pokoji

kďiž, ejhle, strašlivý porád krik ztrhnúl sa v celém mesťe.“ A hned nato dojde k štvanici na Reného a Van Stiphouta.

K podobnému zlomu s využitím prosimetra dochází v 2. kapitole: „Nebe jasné, žádními oblakmi ňepoškvrňené, more uťíšené, postredňé mezi silními a mdlími vetri, ňé na všé strani, ale kam loď bila nastrojená, fukajícé až do západu slunca. Vtedi ale premeňen jest obličej všech tíchto, vtedi:

V jednu štiré z díluv sveta štír ztrhnúli sa chvílú
nad bezpečnú vetri loďú…

a bárs od Aeolusa krála svého ten rozkaz mali, bár sami proťi vúli jeho silné, kterími zvázaný jsú, reťazi potrhali, železné jeskiňe, v kteréj zdržaný bívajú, dvere vilámali a vileťili, hlásili spolu.

Ukrutnú zvukmi ukrutními a počali vojnu.
Púldný na predňú, na zadňú stránku korábi
Púlnočný sa valil. Držal boj drsnaťe z bokmi
Z víchodu tento zňejíc, tamten ze západu slunca.“

Veršované partie netvoří okrajovou součást díla, mnohé z nich jsou naopak dosti rozsáhlé. Tak např. 3. kapitola obsahuje veršovaný pasus o 124 verších.

Druhý díl Bajzova románu je uspořádán zcela jiným způsobem než první. René a Van Stiphout putují směrem na Slovensko a Slovenskem a postupně poznávají různé společenské vrstvy a jejich prostředí. Poznávací proces se děje případ od případu – ženský klášter, hody, svatba, návštěva faráře atd. Uspořádání událostí je řetězovité, základní princip je katenální.

Text Reného je napsán a vysázen in continuo, to znamená, že nebyl autorem rozvržen do kapitol. Katenální princip v podstatě prvnímu soudobému editorovi umožnil rozdělit jednotlivé úseky druhého dílu do kapitol, navíc mu usnadnil i jejich označení. Tutéž ediční praxi uplatnil i v prvním dílu.

Naučnou složku, příznačnou pro první svazek, nahrazuje v druhém dílu na některých místech složka traktátová, v níž jsou dávány rady, co a jak by se mělo ve společnosti zlepšit. V kapitole o felčarovi Bajza např. píše o správném léčení a o přípravě lékařského dorostu. Nejvíce úvah tohoto druhu se vyskytuje zejména v počátečních kapitolách, kde je celá řada návrhů, jak reformovat život a postavení řeholníků, jež byly nejspíše důvodem, proč druhý díl nesměl nakonec vyjít. Návrhy některých postav, především Reného, se dostávají i do titulků kapitol (Reného návrhy na odstránenie cirkevných neporiadkov).

Bajzův román je založen na principu cesty a pro díla tohoto zaměření bývá příznačná postava průvodce. Bajzův průvodce má řadu předností – zná domácí jazyk, zvyky, mravy a další sociální reálie. V některých případech má znalosti až obdivuhodné – viz např. neobyčejně zasvěcený přehled o stolování uherské šlechty.

Zvláštní pozornost si zaslouží zejména ta místa, v nichž průvodce promlouvá o Slovácích. Jeho rozprava tvoří samostatnou kapitolu, v níž se mimo jiné neobyčejně kriticky vyjadřuje o stavu soudobé slovenské literatury: „,Tak‘, mlúvil tovariš cesti, ,žádních zajisťe ňemal, aňi ňemá lid tento spravedlivého jména kníh. Ňekolik buďičkuv pre mužské a ženské osobi, ňekolik kalendáruv ročních a ňekolik péseň, kterím tlačári vždicki dokladajú, že jsú nové, dejžto aňi pameťi ňeni, v kterí čas po prvé na svetlo víjšli, celý jejích knihárský dum ustanovuje. Pre kterú pak príčinu jest sa stalo, že národ tento pero tak zapovrhal, samo nebe múže súďiťi.'“ Tato pasáž je neobyčejně důležitá, neboť právě na takovýto stav slovenského písemnictví Bajza navázal a do něho pronikl rozsáhlým dvousvazkovým románem.

Průvodcem Reného a Van Stiphouta je kněz-josefinista. Při příchodu do Bratislavy (Bajza ji označuje jako Hrachovo či Hrachárovo město) jim jako první objekt ukáže bratislavský hrad, v němž v té době sídlil generální seminář pro výchovu bohoslovců v josefínském duchu. Je to také jediný objekt, který jim průvodce v Bratislavě ukáže. Celé město je v románě zastoupeno pouze tímto josefínským střediskem.

Průvodci-knězi předchází v druhém díle průvodkyně-jeptiška, jež Reného a Van Stiphouta provází po italském klášteře. Jejich zasvěcování do klášterních tajů se nemůže dít bez prostředníka. Průvodcovský princip tak prostupuje celý druhý díl.

Z hlediska figurálního zahrnuje Bajzův román ještě jednu zvláštnost – ve finále tohoto torzaického textu se objevuje figurální dvojice dobrého a špatného kněze, u Bajzy v podobě vzdělaného kaplana a lakomého faráře. Zcela náhodně a jakoby zákonitě končí románové torzo promluvou vzdělaného kaplana, představitele kněžského dorostu, o nějž se Bajza ve svých nadějích opíral. Náhodná skutečnost, že výroba druhého svazku Reného byla přerušena a přeťata právě v kapitole ztělesňující typ dobrého a špatného kněze, podtrhla Bajzův smysl pro josefínské myšlenky a z hlediska uměleckého zdůraznila jeho porozumění pro utváření literárních typů.

Viliam Marčok upozornil na to, že Bajza určitý způsob kaplanovy výuky parodizuje.5 Smysl této scény je však jiný, mladý kaplan je člověk Bajzova světa a jeho tvůrce v něm neparodizuje kaplanův způsob výuky, ale ty pedagogické metody, jež byly vyučujícím doporučovány a vnucovány. V textu je výslovně řeč o metodách Johanna Ignáce Felbigera, tehdejšího oficiálního pedagoga a organizátora. Figurální rozvržení na dobrého a špatného kněze je tedy v románě dodrženo a navíc je prohloubeno o kritiku mechanických pedagogických postupů.

Na životnost této figurální dvojice poukazuje skutečnost, že po 140 letech obdobnou dvojici (ale s převrácenými znaménky) vytvořil Milo Urban v Živém biči.

K nejvýznamnějším postavám románu patří vedle fiktivního vypravěče především postava průvodce. K nejvýznamnějším ji lze přiřadit zejména proto, že má dlouhodobou genealogii v evropských literaturách. V českém písemnictví stejnou roli sehrávají postavy Všudybuda a Mámení v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce, kde provázejí poutníka soudobým světem. Mezi průvodcem J. I. Bajzy a obdobnými postavami u J. A. Komenského je však podstatný rozdíl – Bajzův průvodce usiluje o skutečné a pravdivé poznání, kdežto Komenského průvodci poutníka matou a zavádějí. Rozdíl mezi těmito postavami a jejich záměry spočívá nejen v tématu děl, ale také v dobových literárních (a společenských) intencích. Komenského průvodci jsou projevem renesančního manýrismu, renesanční skepse,6 kdežto Bajzův průvodce je ztělesněním osvícenského optimismu a klasicistních jistot. Tatáž figura sehrává v různém kontextu různou roli.

Srovnání postav J. I. Bajzy a J. A. Komenského není nijak náhodné, neboť obě zmíněná díla představují v obou národních literaturách relevantní vývojový mezník – Bajzovy Reného mládence příhody a zkušenosti jsou první slovenský román a Komenského Labyrint světa a ráj srdce je obvykle považován za první román český (jeho rukopis je z roku 1623 a tisk z roku 1631). Oběma díly tak začíná jistá literární éra, shodná navzájem i v tom, že v obou případech byla diskontinuitní a dlouhou dobu bez významných následovníků.

Z hlediska vývojového je neobyčejně závažný románový čin J. I. Bajzy, neboť vstoupil do země nikoho, neměl na co navázat a na nic v podstatě v domácím kontextu nenavázal. O to je jeho čin významnější, poněvadž je zcela ojedinělý.

FRANTIŠEK VŠETIČKA