Zpráva o stavu světa KOSMICKÁ AKUSTICKÁ Klenba

Zpráva o stavu světa
KOSMICKÁ AKUSTICKÁ Klenba
Stále více lidí na Zeměkouli si může říct (a ví, co říká, když řekne): „Žijeme v globálním světě.“ Železná opona mezi východem a západem spadla. Otevřely se možnosti cestování. Internet přináší do kultur světa takový převrat (ba ještě větší) než kdysi vynález knihtisku.
Na přelomu tisíciletí jsme se naučili nové slovo: globalizace. Globalizaci nevnímám jako dokonaný děj, ale jako proces. Zjednodušeně řečeno – svět se otevírá, zpřístupňuje a vzájemně poznává. Dnes se také básník ze Slovenska může prezentovat na Světovém kongresu básníků v Kalifornii. V době mého vstupu do poezie před více než 20 lety to byl nonsens.

Žiji takříkajíc na konci světa, v malé zemi uprostřed Evropy, která se jmenuje Slovensko – v odlehlé horské vesničce pod Kremnickými vrchy. Většinu obyvatel tvořili donedávna starousedlíci. Když jsem tam v roce 1999 přišel s mojí rodinou a jménem Kuniak, hladina místních poměrů se rozvířila: „Takové jméno nemáme ani na hřbitově“ řekl jeden ujo – a tak jsme byli uvítáni. Dnes je na Kordíky mnoho jmen, které nejsou původní. Dokonce se tam usadila Číňanka, kterou setkáváme na chodníku se dvěma dětmi – pěknými chlapci. Mají slovenského otce, ale jejich tvářičky jsou neomylně čínské … I to je globalizace.

Když je máma Číňanka v práci, o děti se jí stará souseda Mařenka Tomášová, která je učí slovenské slova a slovenské básničky, vypráví jim slovenské pohádky. Malí chlapci ji mají rádi a já jako svědek takového soužití mám radost také. Neumím si představit, že by při takovém střetu dvou různých kultur, čínské a slovenské, nastal nějaký konflikt. Čínská máma a slovenská vychovatelka tvoří komplementární dvojici. Každá povídá s dětmi jiným jazykem, v básnické a pohádkách jim předává jiné kulturní poselství, a děti – s velkým zájmem – jsou otevřené oběma.

Podobnou komplementární dvojici tvoří rodiče těchto dětí, Číňanka a Slovák. Mimochodem – možná je to symbolické – oba jsou projektanti, mají vlastní projekční kancelář a vyprojektovali mnoho staveb na Slovensku i několik domů přímo v naší obci.

Nechci zjednodušovat, ale rád stavím na elementárních stavebních kamenech. Zcela vážně si myslím, že tento drobný příklad z podhorské vesničky na Slovensku by mohl být zárodkem budoucího obrazu koexistence různých kultur v dimenzích celého světa. Kontury tohoto obrazu se již začínají rýsovat a já je vidím zcela zřetelně. Ovšem, existuje mnoho aspektů a objevují se nové komplikace, ale jak říká Jevgenij Jevtušenko „největší sféra vlivu je duchovní“, proto zůstaňme při ní.

Nad každým národem je akustická klenba, zvučícím jeho duchem. Tato klenba by neměla zůstat – v globálním světě nemůže zůstat uzavřena sama do sebe. Nad ní je vesmírná akustická klenba, a až tato uzavírá obsah do jednoho, vèetnì různorodého celku. Vyznávám a propaguji princip komplementaci, vzájemného doplňování a obohacování jednotlivých kultur v zájmu vyšší jednoty.

Tady už nejde jen o překládání z jazyka do jazyka, byť to je stále důležité. Myslím, že dnes už možná zajít dál. Při vlastní tvorbě lze uplatnit a spojovat dohromady všechno, i nejvzdálenější věci tohoto světa. Možná se například procházet po Spisovatelské promenádě v Sydney a přemýšlet přitom o vlastní identitě a rodném Slovensku. Taková polarita, ve které je implicitně přítomna mocná vnitřní vazba – jako v křišťálu – mě velmi přitahuje.

Mám takovou ideu: „Na vlastních kořenech vyrůstat do světa“. Na kořeny dávám důraz – nejen otevřenost světu je důležitá, stejně důležité jsou kořeny. Vyrůstat do světa, kvést a košaté v něm, ale nezapomínat na své kořeny, na dědictví předků. V mé erbovní básni říkám: „Pouze o vlastní kořeny lze se opřít“ a s přesvědčením dodávám: Jen pevné kořeny nás podrží před informačními tsunami. Mě, vás, každého na svém místě. Odtud se napájí ta zmíněná nejsilnější sféra vlivu – duchovní, odtud čerpá Číňanka i Slovák a z obou zdrojů čerpají jejich děti.

Abych nezůstal jen u slov, připravil jsem pro 25. Světový kongres básníků knihu Muž ve větru (Man in the Wind). Při mé cestě kolem světa jsem se jednoho dne ocitl na pěší zóně v přístavu Sydney, kde jsem pod nohama na litinových medailon, připomínajících kanalizační příklopy, objevil jakési poselství. Byly na nich výroky osobností literatury světového formátu, které se vázaly k městu Sydney nebo australské kontinentu. Procházel jsem od jednoho k druhému, četl jsem je a uvažoval o nich – já, básník se slovenskými kořeny, vyrůstající do světa, otevřený světu, dychtivý po poznání světa. Z této mé procházky po Spisovatelské promenádě vznikla zvláštní koláž, jakýsi triumvirát cestopisu, eseje a básně. Paradoxně právě takto, u protinožců, vznikla knížka o domově.

Ale vzniklo i něco víc, co vyčnívá nad domů a přesahuje ho, mocné ve vnitřních vazbách, ale zároveň průzračné ve snaze obejmout svět, konzistencí připomínající křišťál. Poslechněte si prosím ukázku – krátkou báseň v próze:

Fascinuje mě místo, kde se obloha setkává s mořem. Čára horizontu.
Nad ní se vznášejí racci, letadla a oblaka. Pod ní je voda plná žraloků,
chobotnic a smrtonosných medúz. Ale možná to i obrátit: Nahoru uragány,
smrště, cyklóny, bouře, čmárajúce blesky … Dolu delfíni,
kouzelná skalnatá bariéra, Tis podmořských hlubin …

Nahoře není jen dobro a dolů není jen zlo. Ani Bůh není vzhůru
a ďábel není dolů. I Bůh i ďábel jsou všude a ve všem,
pronikají do podstaty věcí, vniknou až do duše člověka a člověk volí:
Boha nebo ďábla. Boha mám rád.
Ale na co je ďábel? Aby vznikl prostor pro svobodnou vůli?

Svobodná vůle mě přivedla sem. Hledím na čáru horizontu
a nevím se vynadívat.

Závěrem celkem stručně: Objetím světa dostal jsem se domů. Nabízím tuto mou výpověď do rezonančního prostoru vesmírné akustické klenby. Kdo má uši, slyš.

JURAJ Kuniak