Archiv pro měsíc: Květen 2021

Dějiny Ruska 18. století představují relativně samostatnou kapitolu minulosti tohoto mohutného mnohonárodního celku. V mnohém však souvisejí s předchozím obdobím a v mnohém rovněž připravují základy pro dění v době novější, zejména v 19. a 20. století. Výklad ruského 18. století proto nemůžeme striktně omezit dobou ohraničenou číslicemi 1700 a 1799. Nemůžeme rovněž výklad limitovat událostmi uvnitř multinacionálního celku, který se v češtině tradičně označuje termínem Rusko. Právě 18. století totiž bylo dobou, ve které se svět stále více sbližoval ale i rozděloval, vzájemně spolupracoval i rivalizoval. Rusko nemohlo a také nestálo stranou tohoto procesu. Nebylo pouze zásluhou cara Petra I. zvaného Veliký (1672–1689–1725), jak se ovšem tradičně uvádí, že Rusko „otevřelo“ okno do Evropy a Evropě do Ruska. Navazování kontaktů s ostatním světem bylo přirozeným a logickým důsledkem jak ruského tak světového dění. A nejen 18. století. Petr I. jistě tomuto procesu v mnohém pomohl, jak ale ukazovala aktivita jeho předchůdců, šlo o nezvratný proces, který by snad byl bez Petra pomalejší, ale určitě by existoval. Možná by nebyl tak hektický s vysloveně dramatickými dopady na společnost, na změnu její sociální skladby i demografickou strukturu, jak se stalo následkem hektičnosti Petrových reforem. Tyto změny však nepochybně musely Rusko v 18. století postihnout. Prošla jimi dříve či později celá Evropa a Rusko, ačkoli se po několik staletí jak v něm tak mimo něj diskutuje, zda skutečně patří do Evropy, nemohlo stát stranou tohoto dění.
Ruské dějiny 18. století jsou zvláštní způsobem střídání panovníků. Tradičně se hovoří o palácových převratech a o zásadních změnách na řídícím postu ruského impéria. Málo se však přitom bere v potaz, že ruský car, ač autokratický, podle oficiální dikce, jen bohu odpovědný panovník, byl vždy a za všech okolností pouze špičkou ledovce – vládnoucí garnitury. Je to právě 18. století, které zřetelně prokazuje, že ruský car se vždy musel poohlížet po názorech jiných; nemohl se postavit zcela proti vůli společnosti. Mnohé z ní musel dokonce respektovat. Nikoli však v nějakém demokratickém slova smyslu, ale ve smyslu chápání politických elit a šedých eminencí, které tvořily nejrůznější účelově provázané skupiny (aniž bychom připisovaly negativní konotace, mohly bychom hovořit o mafiích). I ruský car musel hledat jejich oporu. V opačném případě mohlo dojít k jeho dehonestování či dokonce zbavení trůnu, ba i života.
Ruští carové 18. století v návaznosti na předchozí dobu položili mimořádný důraz na instituci státu. Byl to zejména Petr I., který ve snaze dát chodu svého státu řád, změnil tradicí udržovaný primogeniturní nástupnický řád do podoby autoritativního rozhodnutí stávajícího cara (carevny), kdo bude jeho (jejím) nástupcem. Sám však tento sebou stanovený úkol vládnoucího cara nesplnil, nástupce nejmenoval, a tím zavdal příčinu nejen nástupnických sporů bezprostředně po své smrti, ale i v dalších desítiletích. Petr I. byl přece vzorem. Tzv. druhý život této osobnosti se začal odvíjet dnem jeho skonu. Ti, kteří se jeho přičiněním dostali k zajímavým postům, začali šířit legendu o jeho výjimečnosti, cosi jako kult osobnosti hodný a vlastně nezbytný následování. Proč tedy v návaznosti na tuto legendu se nesvářit i tehdy, kdy se bude uvažovat o nástupcích dalších panovníků? Nebyla to, pochopitelně, jediná příčina palácových převratů a dramatických změn na ruském trůně, které provázely ruské 18. století. Stejně významné byly nepochybně osobní ambice různých členů nyní již velmi široce rozvětveného panujícího romanovského rodu.
A tak teprve patrně jeden z nejkontroverznějších ruských panovníků nejen 18. století Pavel I. Petrovič (1754–1796–1801) svým návratem k tradiční podobě obsazování panovnického stolce, tedy formou primogenitury a revizí vymezení velkoknížecího titulu sjednal nápravu. Patrně ale i on skončil svoji vládu po zdařilém palácovém převratu. Stalo se tak roku 1801, v době, kdy se země střední a západní Evropy potýkala s následky Francouzské revoluce (1789–1799) a kdy o svých autoritářských a mocenských ambicích dával stále více vědět Napoleon Bonaparte (1769–1804–1814–1821), v letech 1804–1814 císař Francouzů. Pavlův nástupce Alexandr I. Pavlovič (1777–1801–1825) sice zpočátku pokračoval v politice svého otce posledních let jeho vlády, tedy sbližování s Napoleonovou Francií, ale záhy se nechal přesvědčit Napoleonovým úhlavním nepřítelem, britským ministerským předsedou Wiliamem Pittem mladším (1759–1806), že Evropu může zachránit jedině tak mohutná říše, jako je ruská a jedině její panovník – ruský car – imperátor –, jak od doby vlády Petra I. zněl jeho přesný titul. Alexandr zapojil Rusko do následných koalicí namířených proti Napoleonovi a znovu, ale tentokrát jiným, výraznějším a diplomaticky i vojensky mnohonásobně ráznějším způsobem otevřel „okno do Evropy“. Rusko se stalo nezbytnou součástí evropského mocenského systému. To mělo dramatické dopady na vnitřní Rusko. Tomuto období se již v předloženém textu věnovat nebudeme. Ruská společnost jím vstupuje do zcela jiných rozměrů, nejsnáze snad vyjádřitelných paradigmatem (výrazem) „moderna 19. století“. Ačkoli si Rusko udržuje řadu tradičních znaků, mění se v ní jeho hospodářská, sociální i demografická skladba. Bez událostí a dění 18. století by tyto změny však nebyly možné, nebo by se alespoň odehrávaly zcela jiným způsobem. Pohlédněme proto na dějiny Ruska v 18. století jako na završení předchozího vývoje a naopak jako na ouverturu dění, které Rusko přivedlo do skutečně moderního světa.
Předložená publikace si rozhodně neklade za cíl být vyčerpávajícím popisem ruských dějin 18. století. Je textem, který má sdělit stěžejní fakta, upozornit na podstatné i méně podstatné souvislosti, inspirovat k dohledání dalších informací v relevantních dostupných publikacích a především být podnětem k uvažování nad ruskými dějinami, jejich vývojem i proměnami, jejich velkými událostmi i osudy malých, dnes neznámých osobností. Výklad se soustředí na politické události. Je však nepochybné, že bez zmínek o hospodářském vývoji, sociálních proměnách, vývoji vědy a umění, významných politických a filozofických názorech i vizích by byl neúplný. Všestranné vylíčení takto vytčeného obrazu však není možné v publikacích mnohem většího rozsahu, než má tato. Naším cílem není se zmínit o všech aspektech. Jedná se o příručku, která má především podnítit k dalšímu zevrubnějšímu studiu, přemýšlení a vytváření vlastních úvah o ruském impériu: v jeho minulém i stávajícím vývoji.
Práce využívá klasickou historickou metodu analýzy, jejímž úkolem však není stanovení zcela nových otázek a problémů, ale syntetizující pohled dávající možnost na nepříliš velkém prostoru si učinit reálný obraz o 18. století v ruském impériu. Úvodní pasáže jsou míněny jako předobraz, tedy nikoli jako všestranné vysvětlení dění, ale pouze metodou sond ve svých závěrech občas zjednodušených přiblížení čtenáři souvislostí, které jsou pak relevantní pro popis dění v 18. století. Po formální stránce může překvapit jedna skutečnost: pro přesnější orientaci ve jménech osob, která ve výkladu vystupují, jsou jak v textu, tak v rejstříku uváděny jejich biografické údaje. U panovníků a mimořádně vlivných osobností zastávajících významné posty jsou v textu uváděny v podobě: rok narození – rok uvedení do úřadu – rok ukončení působení v úřadu – rok úmrtí. Odkazy pod čarou jsou pak uváděny v obvyklé podobě, ale pouze v nezbytných případech: jednak pro doložení pravdivosti tvrzení odkazem na hodnověrnou literaturu a jednak pro vysvětlení obvykle ruského termínu, pro nějž čeština nemá jednoznačné výkladové toponymum.