Zpráva o stavu světa KOSMICKÁ AKUSTICKÁ Klenba

Zpráva o stavu světa
KOSMICKÁ AKUSTICKÁ Klenba
Stále více lidí na Zeměkouli si může říct (a ví, co říká, když řekne): „Žijeme v globálním světě.“ Železná opona mezi východem a západem spadla. Otevřely se možnosti cestování. Internet přináší do kultur světa takový převrat (ba ještě větší) než kdysi vynález knihtisku.
Na přelomu tisíciletí jsme se naučili nové slovo: globalizace. Globalizaci nevnímám jako dokonaný děj, ale jako proces. Zjednodušeně řečeno – svět se otevírá, zpřístupňuje a vzájemně poznává. Dnes se také básník ze Slovenska může prezentovat na Světovém kongresu básníků v Kalifornii. V době mého vstupu do poezie před více než 20 lety to byl nonsens.

Žiji takříkajíc na konci světa, v malé zemi uprostřed Evropy, která se jmenuje Slovensko – v odlehlé horské vesničce pod Kremnickými vrchy. Většinu obyvatel tvořili donedávna starousedlíci. Když jsem tam v roce 1999 přišel s mojí rodinou a jménem Kuniak, hladina místních poměrů se rozvířila: „Takové jméno nemáme ani na hřbitově“ řekl jeden ujo – a tak jsme byli uvítáni. Dnes je na Kordíky mnoho jmen, které nejsou původní. Dokonce se tam usadila Číňanka, kterou setkáváme na chodníku se dvěma dětmi – pěknými chlapci. Mají slovenského otce, ale jejich tvářičky jsou neomylně čínské … I to je globalizace.

Když je máma Číňanka v práci, o děti se jí stará souseda Mařenka Tomášová, která je učí slovenské slova a slovenské básničky, vypráví jim slovenské pohádky. Malí chlapci ji mají rádi a já jako svědek takového soužití mám radost také. Neumím si představit, že by při takovém střetu dvou různých kultur, čínské a slovenské, nastal nějaký konflikt. Čínská máma a slovenská vychovatelka tvoří komplementární dvojici. Každá povídá s dětmi jiným jazykem, v básnické a pohádkách jim předává jiné kulturní poselství, a děti – s velkým zájmem – jsou otevřené oběma.

Podobnou komplementární dvojici tvoří rodiče těchto dětí, Číňanka a Slovák. Mimochodem – možná je to symbolické – oba jsou projektanti, mají vlastní projekční kancelář a vyprojektovali mnoho staveb na Slovensku i několik domů přímo v naší obci.

Nechci zjednodušovat, ale rád stavím na elementárních stavebních kamenech. Zcela vážně si myslím, že tento drobný příklad z podhorské vesničky na Slovensku by mohl být zárodkem budoucího obrazu koexistence různých kultur v dimenzích celého světa. Kontury tohoto obrazu se již začínají rýsovat a já je vidím zcela zřetelně. Ovšem, existuje mnoho aspektů a objevují se nové komplikace, ale jak říká Jevgenij Jevtušenko „největší sféra vlivu je duchovní“, proto zůstaňme při ní.

Nad každým národem je akustická klenba, zvučícím jeho duchem. Tato klenba by neměla zůstat – v globálním světě nemůže zůstat uzavřena sama do sebe. Nad ní je vesmírná akustická klenba, a až tato uzavírá obsah do jednoho, vèetnì různorodého celku. Vyznávám a propaguji princip komplementaci, vzájemného doplňování a obohacování jednotlivých kultur v zájmu vyšší jednoty.

Tady už nejde jen o překládání z jazyka do jazyka, byť to je stále důležité. Myslím, že dnes už možná zajít dál. Při vlastní tvorbě lze uplatnit a spojovat dohromady všechno, i nejvzdálenější věci tohoto světa. Možná se například procházet po Spisovatelské promenádě v Sydney a přemýšlet přitom o vlastní identitě a rodném Slovensku. Taková polarita, ve které je implicitně přítomna mocná vnitřní vazba – jako v křišťálu – mě velmi přitahuje.

Mám takovou ideu: „Na vlastních kořenech vyrůstat do světa“. Na kořeny dávám důraz – nejen otevřenost světu je důležitá, stejně důležité jsou kořeny. Vyrůstat do světa, kvést a košaté v něm, ale nezapomínat na své kořeny, na dědictví předků. V mé erbovní básni říkám: „Pouze o vlastní kořeny lze se opřít“ a s přesvědčením dodávám: Jen pevné kořeny nás podrží před informačními tsunami. Mě, vás, každého na svém místě. Odtud se napájí ta zmíněná nejsilnější sféra vlivu – duchovní, odtud čerpá Číňanka i Slovák a z obou zdrojů čerpají jejich děti.

Abych nezůstal jen u slov, připravil jsem pro 25. Světový kongres básníků knihu Muž ve větru (Man in the Wind). Při mé cestě kolem světa jsem se jednoho dne ocitl na pěší zóně v přístavu Sydney, kde jsem pod nohama na litinových medailon, připomínajících kanalizační příklopy, objevil jakési poselství. Byly na nich výroky osobností literatury světového formátu, které se vázaly k městu Sydney nebo australské kontinentu. Procházel jsem od jednoho k druhému, četl jsem je a uvažoval o nich – já, básník se slovenskými kořeny, vyrůstající do světa, otevřený světu, dychtivý po poznání světa. Z této mé procházky po Spisovatelské promenádě vznikla zvláštní koláž, jakýsi triumvirát cestopisu, eseje a básně. Paradoxně právě takto, u protinožců, vznikla knížka o domově.

Ale vzniklo i něco víc, co vyčnívá nad domů a přesahuje ho, mocné ve vnitřních vazbách, ale zároveň průzračné ve snaze obejmout svět, konzistencí připomínající křišťál. Poslechněte si prosím ukázku – krátkou báseň v próze:

Fascinuje mě místo, kde se obloha setkává s mořem. Čára horizontu.
Nad ní se vznášejí racci, letadla a oblaka. Pod ní je voda plná žraloků,
chobotnic a smrtonosných medúz. Ale možná to i obrátit: Nahoru uragány,
smrště, cyklóny, bouře, čmárajúce blesky … Dolu delfíni,
kouzelná skalnatá bariéra, Tis podmořských hlubin …

Nahoře není jen dobro a dolů není jen zlo. Ani Bůh není vzhůru
a ďábel není dolů. I Bůh i ďábel jsou všude a ve všem,
pronikají do podstaty věcí, vniknou až do duše člověka a člověk volí:
Boha nebo ďábla. Boha mám rád.
Ale na co je ďábel? Aby vznikl prostor pro svobodnou vůli?

Svobodná vůle mě přivedla sem. Hledím na čáru horizontu
a nevím se vynadívat.

Závěrem celkem stručně: Objetím světa dostal jsem se domů. Nabízím tuto mou výpověď do rezonančního prostoru vesmírné akustické klenby. Kdo má uši, slyš.

JURAJ Kuniak

spisovatel sochař – Ján Rakytka

spisovatel sochař
Ján Rakytka
Janko Rakytka je dlouholetý člen našeho Slovensko-českého klubu a také člen redakční rady Slovenské dotyků. Naši pravidelní čtenáři si určitě pamatují, že jsme mu vydávali i několik knih a uváděli je na složitou pouť za milovníky literatury. Ne že by se Janko jako spisovatel odmlčel (všichni zájemci si mohou poslechnout například i nyní jeho povídku, čtenou na ČRo Vltava česky ….), ale kromě literatury se začal věnovat i keramice a sochárčeniu. A nejen to, modelování začal i učit nejen slabozraké ale i mentálně postižené. Nedalo nám nezeptat se během našeho nedávného setkání, jak se k tomuto druhu umění vůbec dostal …
Před třemi lety se rozhodl udělat si počítačový kurz na rehabilitačním a rekvalifikovačnom středisku Dědina v Praze, kde se nevidomí a těžce zrakově postižení připravují mě nový způsob života – učí se zde určité řemesla nebo jen jakousi sebeobsluhu, aby se dokázali samostatně pohybovat, samostatně žít. Pro Janka to v prvním plánu znamenalo naoučiť se psát na počítači všemi deseti. Dělal na počítači s hlasovým výstupem, což je, jak sám říká, úžasná pomůcka, pro nevidomé či slabozraké. Protože se mu tam líbilo a věnoval se postupně i jiným aktivitám, například výrobě košíků, masérským kurzem, práci v tkalcovské dílně, jazykem a také výrobě keramiky, což Tuy byla vlastně jistá způsobem rehabilitace, rozhodl se pro rekvalifikační keramický a sochařský kurz .. Na závěr kurzu jeho absolventi dostávají mezinárodní certifikát, který je již asi rok uznávaný všude v Evropě.

„Konstatoval jsem, že by mě keramika bavila, tak jsem se na ten rekvalifikační kurz před dvěma lety přihlásil,“ řekl nám Janko Rakytka. „Není to dlouhý kurz (má 272 hodin /. Člověk se tam naučí základní věci, jako točit nádoby na kruhu, určité techniky, glazování, plastiky, prostě takovou drobnou keramickou výrobu. Dozvěděl jsem se tam, že v Tasov u Velkého Medziříčí existuje škola, kterou založil Štěpán Axman / je to syn slavného sochaře … Axman /. Vyučuje takzvanou Axmanova techniku ​​hmatového modelování pro zdravotně postižené. Využívá při tom vlastně starou techniku ​​pro nevidomé – říká se jí „šňůrová“ technika. to se z aýchsi šňůr zda hadů skládá nádoba, která se zevnitř vymaže a vznikne například mísa, fungčná stejně jako ta, kterou byste vyrobili na kruhu. Tímto způsobem se vyrábí keramika tehdy, pokud někdo nemá kruh nebo když výrobu na kruhu neovládá. Nevidomí při tom využívá hmatovou techniku , protože si umí těch hadů ohmatat, spočítat. Zvládne tak poměry, kolmost, druhy povrchu. Začíná se od nádob a může skončit i při sochy ch, které dokáže proporčně zvládnout, protože se naučí vše si spočítat – nepotřebuje na to vidět, ale musí mít dobrý hmat a zkušenosti. “

Janko chodil do Tasov každý měsíc na týden a uči se modelování. Zapsal se rovnou na učitelský kurz. Neabsolvoval však všechny povinné hodiny, protože měl pocit, že už zvládl to, co se v něm dalo zvládnout. Nakonec se domluvil s poměrně nekompromisním Štěpánem Axman, že nedostane osvědčení lektora, ale pouze potvrzení o zakončení kurzu. Janko si původně chtěl založit vlastní dílnu doma ve sklepě, ale pracovní úřad mu doporučil, že jelikož na vesnici, kde s keramikou začínal, jaksi neoficiálně již tyto kurzy vede, aby se tam zaměstnal. V současnosti na vesnici učí dva dny v týdnu. „V září minulého roku se tam na nás přišli podívat z nouzových a Unhošti, kde jsou sdružení pro mentálně postižené“ Cetrum služeb slunce všem „a“ Domov dobré vůle „, vysvětluje dále Janko Rakytka.“ Viděli nejen mou konkrétní práci, ale i to , jak vím zacházet s lidmi, a zeptali se mě, jestli bych i u nich nechtěl učit keramiku. Hned od dalšího měsíce jsem to místo vzal. Zjistil jsem, že u nevidomých je však tato výuka lehčí. Když se mě někdo zeptá: Mám to dobře? Pojďte se podívat, tak já se nejen podívám, ale také si ohmatat jeho tvorbu. Vím, jak to i on cítí. Nevidomí mají postižený jen jeden smysl, takže to dohánějí hmatem, pamětí či pozorností. U těch mentálně handicopovaným je důležité, že se vůbec rozhodnou dělat něco takového, protože většinou si vůbec nedůvěřují. Proto je člověk musí vést téměř jako malé děti. Je to familiárnejší způsob komunikace. Třeba jednoduše více s nimi mluvit jako pracovat, protože nevydrží déle soustředění. Hmatové modelování se vyhýbá kruhu a pro mentálně postižené je kruh už vůbec vyloučen, to by nezvládli. Snažím se, aby pro ně výroba keramiky byla zajímavá a hravá. Před Vánocemi jsme například vyrábalili figurky do Betlému. To je velmi bavilo … “

Doma Janko už většinou nemodeluje, prý, abys nekazil chuť a entuziasmus Vlastní tvorbě se věnuje zejména v létě, kdy chodí pravidelně na keramické sympozium do Kalinová: Janko se zde narodil a dodnes v Kalinově žije jeho rodina. „Tam se vyblbnout,“ směje se. „A to, co vytvořím vystavujeme buď v místní galerii nebo na naší zahradě. Obojí má nezaměnitelné kouzlo. Navíc nyní připravuji i červnové sympozium v ​​Nouzově, kam chci pozvat handicapovaných keramiků a sochařů ze všech kategorií. Mělo by to být setkání lidí, kteří se na něm se pokusí vyrobit jakési zvláštní zvířata z pohádek, z mýtů či z vlastní fantazie. Patronem celé akce je Ladislav Smoljak … “

A dozvěděli jsme se, jak se ze spisovatele stane sochař? Vlastně ano i ne. Jednoduše, spisovatel je člověk velkých snů a představ a možná každý z nich někdy zatoužil své sny zhmotnit a přetvořit do něčeho, co vypovídá i bez slov. Dát tvář ději, který se zrodil v jeho hlavě. Tak vznikají sochy nebo i jednoduché šálečcích pro dobrou pohodu s voňavým čajem …

NAĎA VOKUŠOVÁ, VLADIMÍR Skalský

TAK TROCHU SLOVAK LORDI

TAK TROCHU SLOVAK LORDI
Salonní divadlo Petra Butka
O herci a režisérovi Petrovi Serge Butko se dá říci leccos a vyšlo by to na poměrně dlouhý román. A ne nudný. Možná ho jednou někdo napíše … To proto, že Peter rozhodně není všední člověk a „šedivák“, abych opět odcitovala označení, které používá jeden náš spolupracovník a kamarád. Petr, to je gejzír nápadů. Je pravda, že někdy až nebezpečných pro okolí, nikdy však ne nezajímavých. Je to tlakový hrnec, pod pokličkou kterého se stále peče dort podobná té, kterou připravovali pejsek s kočičkou. Je v ní všechno, co byste v umění chtěli najít – divadlo, bábkoherectvo, hudba, zpěv, malování, psaní … a možná jsem i na cosi zapomněla. Když se s ním setkáte, vychrlí na vás záplavu svých nejnovějších plánů a – na štěstí – Peter není jen nepraktickým snílkem. Dnes vám řekne, že vymyslel novou hru, večer u skleničky (čehokoliv) promluví pár kamarádů a zítra už hru zkoušet. S nadšením a obdivuhodným elánem. Tak se nedávno zrodilo něco (opět) nevšední – světová premiéra nedokončené hry Oscara Wildea a jeho přítele Robbieho Rossa „Lordi“.
K textu se Peter dostal poměrně zajímavě. Strýc jeho kamaráda z dětství Ivana Remiáše zanechal ve své pozůstalosti téměř dokončenou kompilaci listů Wildea a Rosse, které vznikly po Wildeovom propuštění z vězení. V nich byla rozpracována schéma hry, ve které se autoři vysmívají morálce tehdejší anglické šlechty, a také většina jejích dialogů. Celé dílko však nakonec dokončil až Ivan Remiáš, který připravil i velmi vtipný překlad do češtiny. Peter se domluvil se svými kamarády, českými herci Martinem Hofmannem a Filipem Rajmontom a nabídl jim, že by udělal český překlad. Chlapců však nadchl jemný slovenský humor, který z textu vyzařoval, a rozhodli se hru nastudovat v češtině (mimochodem dodalo jí to jakousi zajímavou pikantní příchuť, protože slovenský obou českých herců pochopitelně není dokonalá, ale o to milejší). Ve hře jsou vlastně všichni tři lordi Slováci, tedy emigrovaná slovenská šlechta (to by se Wilde asi divil!). Setkávají se ve věži nad městem na tajných schůzkách. I proto vybral Peter Butko pro toto představení Jindřišská věž, která ho okouzlila svou atmosférou. Množství diváků – je jich jen čtyřicet – také navozuje pocit jakési tajné schůzky. Lordi, členové horní komory britského parlamentu, zde hrají jistou, poměrně nemravnou hru – rozdělují si dámy ve svém okolí, které se pokoušejí dostat do postele. Na tajných schůzkách si pak vyprávějí zážitky a vzájemně udělují červené a černé body. Představení se odehrává na jedné z těchto schůzek. V ten den se ale klubové pravidla po dramatickém zážitku otřesou v základech. Pointu však prozrazovat nebudu, nakonec ve hře nejde jen o ni. Každý, kdo miluje anglický (a v tomto případě do jisté míry i slovenský) konverzační humor, by se měl na hru určitě podívat. Už i proto, že je přeložena do takzvané „pražské salónní slovenštiny“, tedy takové, která se na Slovensku příliš nevyskytuje. „Žijeme už léta v Praze a používáme slovenštinu, která se nám zafixovala z dětství,“ vysvětluje Peter. „Říkáme jí s kamarády vždy, když se setkáme v baru. Tato slovenská nás baví. Používáme slova, která se již dlouho nepoužívají. Takové slova vytahovali i Lasica ze Satinským. My jsme na nich odrostly a představení světové premiéry Lordů jsme jim věnovali. Jak poděkování za to, že naši generaci naučili bavit se slovem. “

A každý divák, který navštívil toto salonní představení, se nepochybně výborně bavil. Na věži zněla něžná zvonkohra. Lordů i diváky, kteří dostávají dva alkoholické nápoje zdarma – ty jsou připraveny podle speciální receptury a nalévali se v salonech na sklonku 19. stororčia – obsluhuje čtvrtý herec, který ztvárňuje sluhu (alternují Martin KOTECKI a Mário Bobek). Jedním slovem, během celé hry je velmi příjemně. Petrovi se tedy opět něco opravdu povedlo …

P.S. Přestože už samotná hra je velmi pikantní, její atmosféru dotvořil ještě skandálek, který vznikl kolem plakátu na ni. Jeho autorkou je známá herečka Aňa Geislerová a představuje bonboniéru, v níž místo bonbónů leží marcipánové penisy. Pronajímatelé Jindřišské věže odmítli plakát vyvěsit a rozpoutala se hra na morálku. Jak říká Peter Butko, je to až nechtěně Wildeovské, zábavné i mrazivé …

NAĎA VOKUŠOVÁ

před umění mám nesmírný respekt

před umění mám nesmírný respekt
S Janem Kukal
Uznávaný tenisový trenér Jan Kukal se nedávno podepsal pod uspořádání výstavy české moderny „Klenoty českého a slovenského malířství 1907 – 1945″ v bratislavském Pálffyho paláci. Jan Kukal je Čech, který žije a působí na Slovensku. Narodil se 13. září 1942 v Praze. Vystudoval zde Vysokou školu zemědělskou, obor zahradnictví. Do dvaceti devíti let hrál profesionálně tenis. Vyhrál více než padesát mezinárodních zápasů. Trénoval Ivana Lendla, Hanu Mandlíková, Thomase Muster, Horsta Skoff, Helenu suků, Henrieta Nagyova či Jiřího Nováka. Je ženatý, má dva syny, žije v Boldog při Senci. Jan Kukal tvrdí, že umění mu otevírá další rozměr života.

Co má společného tenis a výtvarné umění?

Podobného je tam mnoho. Výtvarník je také takový osamělý běžec, který si to musí sám v sobě přežít, trápí se nad tím, co dělá, musí se soustředit. Stejně důležitá je technika, která nepřijde ze dne na den, ale získává se lety. Totéž platí i pro tenisty. Také potřebuje takových dvanáct let tréninku, zatímco vyhraje velký profesionální turnaj. Například to, co dnes hraje Roger Federer, to je umění. Když umělec vytvoří něco vlastní, osobité, nemusí své věci ani podepisovat. Stane se pojmem, klíčovým umělcem doby, jakým byl například Alfons Mucha. V tenise je to stejné. Ten, kdo si vytvoří vlastní styl, může se stát Rodem Laver nebo Petem Samprasem.

A v čem je rozdíl?

Umělec se vytrápiť s malováním obrazu, ale na to, zda je výsledné dílo dobré nebo špatné, neexistují objektivní kritéria. On nemůže vyhrát nebo prohrát. Jeho dílo se buď líbí, nebo nelíbí. Jsou to nekonečné hodiny samoty a obrovský psychický tlak. Pak se to tak i končí. Na začátku tvorby optimismus, pak smutné tóny a nakonec sebevraždy.

I vaše tenisová kariéra procházela od živých tónů až po ty tmavé?

Určitě. Okamžiky sebeuspokojení nebo úplného štěstí jsou přechodné, docela krátké období. Ale na tom nezáleží, vždyť kvůli tomu to člověk dělá. Vyhrát ztracený tenisový zápas je lepší než mít orgasmus. Malíř je na tom hůř. Vydá ze sebe maximum, ale je pro něj nesmírně těžké přestřihnout pupeční šňůru a dát obraz pryč.

Je jednodušší organizovat tenisové turnaje nebo výstavy?

Byl jsem zvyklý organizovat turnaje a exhibice. V tenise znám všechny, kteří něco znamenají, ve výtvarném umění nemám takové kontakty. Exhibice jsem přestal dělat. Tím, jak se zlepšují Slovenská hráči, světoví tenisté automaticky přicházejí za nimi. Výkony Hrbatého a Hantuchova pomohli Slovenská tenistu ke kontaktům se světovými hráči. S výtvarným uměním je to velmi podobné. Nedá se to dělat jinak, než že člověk důležitých lidí osobně zná. A znám jejich většinou díky sportu. V obou případech jde o marketing. Uspořádat tenisovou exhibici je pro mě samozřejmě jednodušší, protože tenis stále sleduji a jsem v obraze. Před uměním mám nesmírný respekt.

Považujete se za znalce kvalitního umění?

Čím více se díváte na obrazy, tím si začnete víc důvěřovat. Když se mi něco intuitivně líbí, v literatuře si ověřím, jakou to má hodnotu. Výstava děl několika umělců již vyžaduje odbornou spolupráci. Při poznávání toho, co je dobré a co špatné, mi nejvíc pomohl Rudolf Fila. Považuji ho nejen za vynikajícího malíře, ale i skutečného znalce umění.

Jak jste přišli na myšlenku pořádat výstavy?

Abych se úplně nezbláznil během turnajů a přesouváním mezi kurty a hotely, snažil jsem se chodit po galeriích. Jelikož mám docela dobrou vizuální paměť, vím, co je ve Filadelfii, Washingtonu nebo v galeriích v Paříži. Bohužel ostatních tenistů se mi nepodařilo k tomu dotáhnout. Lendl byl světlou výjimkou. Občas jsem namluvil i Hanku Mandlíková a Jirku Nováka. Pro většinu byl na prvním místě sport, i když mnozí světoví tenisté mají také rádi výtvarné umění. Steffi Grafová sbírá francouzských impresionistů a Joe McEnroe má galerii v New Yorku. Jelikož jsem od roku 1969 ženatý na Slovensku, začal jsem se zaměřovat na současné slovenské umění.

Vyrůstali jste v umělecké rodině?

Zpočátku jsem nedobrovolně chodil s mámou po galeriích. Nejméně dvakrát do měsíce. Vůbec se mi to nelíbilo, protože jsem nemohl jít na fotbal, basket nebo tenis. Ale podobně jsem nesnášel otcovu zahradu a nakonec jsem zahradnictví vystudoval. Pocházím z hudební rodiny, ale talent jsem nezdědil. Největším zklamáním bylo pro rodiče, že ani na housle, ani na piano jsem nevydržel hrát déle než měsíc.

Zkoušeli jste malovat?

Pokoušel jsem se. Více mě to táhlo k sportu. Byl jsem takovou černou ovcí rodiny, protože u nás nikdo nesportoval. Každý má dělat to, co dokáže nejlépe.

Chodíte i na aukce?

Jsem takový netypický sběratel, nedělám žádné výměny, nikdy v životě jsem nebyl na žádné aukci. Vše směřuji k organizování výstav.

Máte je už na kontě dvacet. Proč neděláte výstavy sám?

Například i proto, že nemám Pálffyho palác nebo jinou historickou budovu v centru města.

Mají dnes lidé na výtvarné umění čas a chuť?

Někdy mám pocit, že nápad je výborný, ale těch skutečných nadšenců, kteří se přijdou na umění podívat, je velmi málo.

Návštěvnost výstavy Klenoty české moderny, která právě probíhá v bratislavském Pálffyho paláci, také není taková, jakou jste očekávali …

Doba je hrozně rychlá, lidé nemají tolik času. Ale Galerie města Prahy je s návštěvností velmi spokojená. Přijde okolo dvě stě lidí denně. Nemohu si pomoci, mám stále před očima výstavu Alfonse Muchy, na jehož stáli lidé v řadách. Přišlo tam téměř třicet tisíc lidí.

Jsou pro vás tak důležité čísla?

To jen proto, že jsem sportovec. Osobně vůbec ne, nemám z toho nic. Takové výstavy umožňují galerii vydělat si na provoz. Návštěvnost je důležitá i pro ty zlaté tety, penzistka v galerii. Bez nich by se to nedalo udělat.

Čemu dáváte dnes přednost? Umění nebo tenisu?

Umění mě neživí, je to jen moje hobby, ale musím se přiznat, že mě to už baví víc než ten tenis. Vždyť já jsem začal hrát v nějakých šesti letech, takže už mám za sebou 58. sezónu. Koleno nedrží, už se mi ani tolik cestovat nechce. A ve výtvarném umění mám stále co objevovat.

Zajímají vás příběhy za obrazy?

Velmi mě zajímají autoři osobně. Návštěva každého ateliéru je pro mě dobrodružstvím a v minulosti bylo vytržením z jednotvárnosti sportu. Vzpomínám si, jak jsem navštívil ateliér Josefa Šímy. Samozřejmě, ještě v minulém režimu. Všiml si, že se mi jeho obrazy líbí, a byl nadšený, že jako sportovec se o umění zajímám. Řekl mi, abych si vybral nějaký obraz, ale já jsem mohl jen pokrčit rameny. Psal se rok 1967 a my jsme měli jen diety. Ani ty jsem mu nemohl dát. Takže nemám žádného Šímy. Byla to velká škoda. Bohužel výtvarníků, které jsem znal osobně, ubývá.

Rozeznat v umění, co je dobré a co špatné, to je dlouhá cesta. Podle čeho se pozná dobrý tenista, takový, z něhož něco bude?

Začal jsem trénovat počátkem sedmdesátých let, to už je více než 35 let. Už rozpoznám, kdo na to má a kdo ne. I já se samozřejmě mohu seknout, neboť v tenise je nejdůležitější hlava. Teprve potom přijdou na řadu nohy a ruce. Rozhodující je povaha a touha vyniknout. Nepříliš talentovaný Ivan Lendl se prosadil díky své ohromně silné vůli. Nepatřil mezi nejchytřejší a nevěděl například ani plavat.

Co říkáte na spolupráci Martiny Navrátilové a Juraje Králíka, kteří vytvořili díla pomocí otisků odpalovaných tenisových míčků namáčených v barvě?

Je to spojení ambiciózního výtvarníka se světovým jménem. Já jsem nakonec s Lendlem nedělal nic jiného. Jeho zajímali Muchová plakáty, chtěl je mít všechny do jednoho. Tak jsme udělali výstavu.

Vraťme se k Navrátilové. Je to podle vás umění?

Výstavu jsem neviděl. Ale je těžké definovat umění a vytvářet nějaké hranice. Když vidím hromadu kamenů v galerii … Zapadá to do trendů. Problém bych spíše viděl v tom, že Navrátilová není se svou sexuální orientací přijatelná úplně pro všechny. Je to fantastická hvězda, já osobně ji mám velmi rád. Kdyby však byla například Rogerem Federerem, bylo by to jiné. V Americe to určitě nevadí, tam vládne totální matriarchát …

JANA Kollárová

Staneme se smetiště EVROPY?

Staneme se smetiště EVROPY?
Nelegální dovoz odpadu
Nejen nové poznatky či zahraniční investice se na Slovensko valí ze Západu. Staré členské státy Evropské unie využívají tamní levnou pracovní sílu, ale i výhodné podmínky skladování a likvidace odpadu. A přestože je kolem jeho nelegálního dovozu naoko ticho, měli bychom se o něj zajímat.
nelegální tuny
Není to dávno, co přes hraniční přechod v Brodském nepustili na území Slovenska kamion, jehož náklad Slovenská inspekce životního prostředí označila jako odpad, přestože měl vézt obnošené šatstvo. Zásilka údajně přišla až z Kanady. Zvýšený dohled na hranicích byl reakcí na předchozí případ ještě z listopadu minulého roku. Nezaškodí osvěžit si paměť. O co tedy šlo? Vše začalo, když slovenská společnost THERMO – REC, s. r. o., přivezla do partyzánského 1 300 tun, tedy 50 kamionů odpadu z Rakouska. Podle dokladů mělo jít o směs plastových odpadů ve formě ústřižků a pásů, která se používá jako alternativní palivo v cementárnách či v elektrárnách. Ve skutečnosti však na skládku vysypali komunální odpad, kde kromě plastových lahví byly i obaly ze sprejů, použité jednorázové plenky, části koberců, dokonce i boty či zateplovací minerální vlna. Pikantériou celého případu je, že skládku odhalili v době, kdy na ní bylo ještě „jen“ asi tři sta tun. Jednatel společnosti sice inspekci ujistil, že dovoz zruší, ale nemohl zastavit kamiony, které již byly na cestě. Ukázalo se, že odpad sice dovážela rakouská firma, pocházel však pravděpodobně až z Německa.
hledání viníka
V čem spočívá vtip takové operace? Slovenské limity na spalování odpadů jsou nižší než ve státech západní Evropy. Navíc, pokud se najde společnost, která smetí bude chtít zlikvidovat, je to naoko výhodné pro obě strany. Problém nastal, když skládku odhalili. Případ na podnět SIŽP momentálně prošetřuje policie. Ačkoliv se může zdát, že věci se nehýbou, není to zcela tak. „Celé zjišťování je nesmírně pracné a zdlouhavé,“ říká hlavní inspektorka útvaru inspekce odpadového hospodářství Jarmila Ďurďovičová. „Chceme totiž dosáhnout, aby si to rakouská strana odvezla zpět. K tomu však musíme doložit celou cestu odpadu na naše území. A to není jednoduché. Už nyní víme minimálně o osmi subjektech, které s ním byly v kontaktu, z toho čtyři firmy jsou slovenské. Nyní se snažíme zjistit, kdo je za to odpovědný, „vysvětluje. Pokuta může v tomto případě dosáhnout až pět milionů korun. Zamotaný případ tedy ještě nemá jednoznačné rozuzlení. Skutečností zůstává, že v Partizánskem už několik měsíců „tvrdnou“ na černé skládce stovky tun odpadu a čekají, co se s nimi bude dít. Mezitím inspekce zaznamenala další transporty. „Momentálně prověřujeme i zcela čerstvý případ dovozu na místo na západním Slovensku, jakož i možný vývoz od nás do Česka,“ říká Ďurďovičová. „Detaily nechceme prozrazovat, aby nám neunikly důkazy,“ uvažovala. Možná se ptáte, proč tolik povyku pro další nelegální skládku, kterých je u nás beztak jako máku. Případ, nad kterým někteří asi mávnou rukou, má však zajímavé souvislosti.

zahraniční odpad
Obtíže se zahraničním odpadem jsou na Slovensku přitom nic oproti tomu, s čím se potýkají v Česku. „V tomto ohledu nás možná chrání geografická vzdálenost,“ uvažuje Barbora Černušáková z organizace Přátelé Země. Odpad totiž proudí zejména z Německa a hlavní nápor zachycují právě naši západní sousedé. „Jedním ze základních problémů je, že v rámci zóny volného obchodu v Evropské unii nemají celníci právo legálně doloženy zásilky otevírat,“ vysvětluje Černušáková. „V zásadě by na hranicích ani neměly být. Paradoxně se tak v podstatě dá jednodušeji zkontrolovat, co se z Unie vyvezeno, jako to, co se mezi jednotlivými členskými státy pohybuje.“ Nuž a když se už něco na území ktrajiny pustí, dostat to z něj není snadné. Celou situaci komplikuje ochota více slovenská firem, které na spalování zahraničního odpadu vydělávají, jakož i díry v legislativě. Pro západní země jsou takové vývozy výhodné. Nejenže se zbaví nežádoucích odpadků, ještě si i připíší dobrý bod. Pokud totiž takovou zásilku označí vytříděný odpad, automaticky si zvýší míru recyklace, a to se přece v Evropě počítá.
Smetiště Evropy?
Co z toho pro nás vyplývá? Nic dobré. Zahraniční smetí buď zabírají místo na často ilegálních skládkách, nebo skončí ve spalovnách. A jelikož celníci jsou v podstatě bezmocní, víme jen o případech, které se podařilo odhalit. „Úzce spolupracujeme s Českou inspekcí životního prostředí, se kterou máme podepsanou dohodu o přeshraniční spolupráci, jakož i s obdobnými institucemi v celé Evropě,“ říká Ďurďovičová. „Je to velmi důležité, protože si navzájem umíme poskytnout informace a tipy, které bychom sami těžko sbírali. I když je nám jasné, že ideální stav nikdy nedosáhneme, chceme co nejvíce odradit ty, kteří o něčem podobném uvažují. Neradi bychom skončili jako smetiště starých členských zemí. “ Oba státy chtějí společně působit i na nejvyšší úrovni. Plány důslednější kontroly by totiž mohl nabourat návrh nové legislativy, který předložila Evropská komise. Ten umožňuje kvalifikovat spalování jako „energetické využití“. Celý fígl spočívá v tom, že pokud by k nám zahraniční firma dovezla odpadky, které by označila jako palivo, například pro některou fabriku, nemohl by jí v tom nikdo zabránit. Přílivu smetí ze západních zemí by tak v cestě nestálo prakticky nic. Proti tomu však v Evropském parlamentu vystupují několik zemí. Jde totiž nejen o životní prostředí, ale také o zdraví obyvatel. Například při hoření jakkoli kvalitně vytříděných plastů unikají do vzduchu mimo jiné i jedovaté dioxiny, které jsou silně karcinogenní. „I když má spalovna kvalitní filtr, v zásadě se nic nevyřeší. Zachycené spaliny třeba totiž i někde uložit,“ upozorňuje Barbora Černušáková.
Koho se to týká
Přestože netřeba dělat paniku, zamyslet se nad tím, jak řešit problémy s odpadem, není na škodu. Vždyť v současnosti připadá na jednu osobu žijící v Evropské unii 550 kilogramů odpadu ročně. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) odhaduje, že do roku 2020 stoupne množství komunálního odpadu až o 43 procent, tedy na 640 kg na osobu ročně. Když si to vynásobíme počtem Slováků, vyjde nám gigantická hora odpadků, které bude třeba nějak uskladnit či zlikvidovat. „Bohužel, většina lidí se o to nezajímá, pokud nemá skládku rovnou za domem,“ říká Barbora Černušáková. „Inspekce nemůže být všude. Bylo by dobré, kdyby si lidé více všímali své okolí,“ dodává. Pomohlo by to nám všem.
Smetí v Česku
S trochou nadsázky se dá říci, že u sousedů v Česku se v cizích odpadcích doslova brodí. Podle odhadů České inspekce životního prostředí se k nim v posledních měsících z Německa protiprávně dovezeno asi 20 000 tun odpadu v 625 kamionech. České ministerstvo životního prostředí žádá, aby se tento odpad odvezl zpět na náklady německých firem, které na vývozu vydělali. První nelegální skládky odhalili podobně jako u nás už koncem minulého roku v Libereckém kraji, později i v Ústeckém, Plzeňském a Středočeském. Český parlament již schválil novelu zákona o odpadech, která zvyšuje horní hranici pokut za dovoz nelegálního odpadu na 50 milionů korun, zpřísňuje také postihy pro podnikatele, kteří takový odpad bez oprávnění převezmou, a posiluje pravomoci policie při kontrolách kamionů. Rozšířili i seznam odpadků, které se smí dovážet pouze s povolením ministerstva životního prostředí.
ALŽBETA PŇAČEKOVÁ

Poetika programu – program poetiky

Poetika programu – program poetiky
PRAVDA, LOGIKA, RATIO V TABLICOVEJ koncepcí básnickém UMĚNÍ
V Literárněhistorická úvaze je Bohuslav Tablic označován za jednoho z nejplodnějších Slovenská spisovatelů období přelomu 18. a 19. století. Oceňují se obvykle jeho práce Literárněhistorická charakteru (Paměti Slovenské básnířů aneb veršovců, 1806-1812, slovenští veršovci, 1805, 1809) nebo překladová tvorba (Anglické múzy, 1831, Umění básnířské, 1832), ale jeho vlastní básnická produkce je reflektována často jen povrchně .
Až nejnovější Literárněhistorická výzkumy začínají stále intenzivněji upozorňovat na to, že právě svou poezií a zejména názory o podstatě básnického umění vytvořil Tablic „živnou půdu nebo básnické předpolí“ pro následující spisovatelské generace.

Období přelomu 18. a 19. století je charakteristické souběžným působením několika uměleckých tendencí, důsledkem čehož bylo jen jejich parciální uplatňování se v tvůrčím procesu. Dosvědčuje to i analýza Tablicových názorů o básnickém umění i charakter jeho vlastní tvorby. Je pro ni příznačná různorodost básnických forem i ideového zaměření, čímž se narušuje kompatibilnost její systémového zařazení. Ve své literární činnosti byl Tablic výrazně ovlivňován osvícenského ideály, ba dokonce rozkmitávaly u něho i jisté barokní rezidua. Nepopiratelný je však i vliv nových uměleckých tendencí, které buď přímo aplikoval nebo se s nimi vypořádal diskurzívne. Na formování jeho básnického vědomí mají tak svůj podíl zásady Ratia educations a klasické principy antických poetika, jakož i podněty ze západních literatur.

Hodnocení literárních děl z tohoto období proto vyžaduje podrobnou analýzu uměleckých prostředků a postupů z různých aspektů. Nelze je posuzovat ze zorného úhlu jen jednoho uměleckého směru. Důsledkem toho totiž dochází k nepřiměřené absolutizaci dílčích výsledků pro text jako celek a obvykle i k jeho dezinterpretaci.

Přestože v Tablicovej básnické tvorbě lze nalézt široké spektrum uměleckých tendencí, které jsou zřejmě jen výrazem jistého eklekticismu (tzn. Že jejich používal bez vážnějšího přimknutí ke konkrétnímu uměleckému směru), pevnou pozici během jeho celého aktivního literárního života si u něj – jako u typického osvícenského vzdělance – přece jen zachovalo pragmatické kritérium vzdělávací funkce literární tvorby.

Jelikož estetické názory Bohuslava Tablica výrazně ovlivnil osvícenský ideál jednoty tří absolutních hodnot: pravdy, krásy a dobra, rozšiřování poznání nepovažoval jen za způsob přibližování se k pravdě, ale i za prostředek zdokonalování se ve vnímání krásy i v řízení dobra. Ve svém příspěvku se proto chci zaměřit na problém ratia jako jednoho z určujících kritérií v Tablicovej koncepci básnického umění.

Podmínkou a předpokladem zušlechťování společnosti bylo podle Tablica rozvíjení intelektuálních schopností každého jejího člena. S rozšiřováním jeho intelektuálního rozhledu ve všech oblastech života se totiž zvyšovala i možnost jeho mravní formace a společenské kultivace.

Vedle kráse a morálním dobře se tak pro Tablica stala další a stejně důležitou hodnotou pravda. Touhu hledat ji a přibližovat se k absolutnímu poznání prezentoval jako základní princip nejen svého osobního života – jak vyjádřil v básni Svobodné volení: „Přesvatá bych pravdy hledal žádostivý“ a „naleznou je, těšil bych se živě“ (tablica 1806, Poezye I: 12 ). Jakoby hledání pravdy jako cesty k dokonalosti považoval Tablic za základní povolání každého člověka a nasměrování k ní za prvotní poslání každé lidské činnosti a výtvoru. Věrnost pravdě považoval za záruku dokonalosti každého druhu lidské činnosti, každé schopnosti člověka i každého jeho výtvoru, a tak i jeho uměleckého projevu. Ve věnování IV. svazku svých Poezyí vyjádřil přesvědčení, že dokonalé umění se může tvořit až tehdy, resp. až tehdy bude moci Múza „v radostné i smutné době“ vděčně zpívat svoje „zpěvy“, když se ve společnosti dostatečně rozšíří poznání a zajistí se jí vzdělávání, tedy až když se zboří „říše bludy a pověr“, když skončí „pravdy trápení“ , a když Bůh rozsvítí „jasné světlo Užitečné známosti“ po celé zemi (tablica 1812, Poezye IV: nepag).

Snaha znát pravdu, zprostředkovávat poznání okolnímu světu a využívat jej ve prospěch obecného blaha proto ovlivnila i směrování a charakter jeho vlastních literárních aktivit, nevyjímaje jeho básně.

Určujícím kritériem kvality každého literárního díla podle Tablica byla právě jeho schopnost zprostředkovávat čtenáři poznání – „šířit pole umění“ (tamtéž; přičemž pojem umění zde třeba chápat jako znalosti, schopnosti a dovednosti).

V úctě k poznání byl Tablic typickým osvítit. Věřil v možnosti neustálého rozvoje člověka: „Moci ducha našeho jsou ustavičného zrušte v dokonalosti schopné, a tak naše duchovní štěstí, aneb blahoslavenství duše naší, až na věčnost se rozmáhá má.“ (Tablica 1802: 8) Byl přesvědčen, že právě poznání je základem rozvoje lidského života a zárukou zvyšování jeho kvality; má ho osvobozovat „zpod jha poroby“ ( „Věnování“, tablica 1812, Poezye IV: nepag). (Obraz „jho poroby“ lze považovat za dobové loci communes označující nevědomost, pověrčivost, předsudky.)

Navíc rozvoj vzdělání ve společnosti a rozšiřování intelektuálního rozhledu jejích členů (přinášení „jasného světla Užitečné známosti“) vnímal Tablic i jako podmínku zkvalitňování a zvelebení umění ( „zpev Múzy“). Naznačuje tím své přesvědčení, že jedině prostřednictvím poznání absolutní pravdy se může člověk zdokonalit i ve vnímání krásy, a tedy v plnohodnotném vnímání umění.

Poznání pravdy a krásy nakonec vede i ke zdokonalování v konání dobra, protože rozvíjení poznání a vnímání krásy posiluje v člověku jeho náklonnost konat dobro. Poznání poskytuje člověku argumenty a „učí ho sobě, jako cíl, a ne jako prostředek vážíte“ ( „Věnování“, tablica 1806, Poezye I: nepag) a krása v něm probouzí citové zanícení k dobru ( „k mravním zásluhám ho vděčně zve“ ; tablica 1812, Poezye IV: 24).

Dosažení těchto tří schopností: znát pravdu, vnímat krásu a konat dobro, představovalo nejvyšší osvícenský ideál. Například i podle Jungmanna: „Nejvyšší zákon aneb pravidlo výmluvnosti chilli dobrého psaní a mluvení jest: piš a mluv tak, abys duši všestranně radost učinil a mysl spokojenou, Což tým se dovede, když co psáno a mluvení, zřejmě obnáší pravdu, krásu a dobrotu chilli zřetedlnost, líbeznost a mocnost. “ (JUNGMANN 1845: 35)

Zdokonalování poznání bylo tedy pro Tablica v intencích osvícenského myšlení způsobem přibližování se k pravdě jako k absolutní idee. Stejně mravní řízení podle mravních a etických principů vnímal zas jako projev absolutního dobra. A konečně, hledání či ztvárňování abstraktní vznešenosti (ideové i formální) považoval za cestu k odhalení absolutní krásy.

Pravda, krása a dobro měli spolu utvářet harmonickou jednotu, představující absolutní dokonalost.

V duchu této představy o jednotě všech třech absolutních idejí prezentoval Tablic jako hlavní požadavkem na literární tvorbu, aby přiváděla čtenáře „k znamenitější rozkošem ducha“ (tablica 1802b: nepag.). V „předmluvou“ k překladu Spaldingovej knihy Určení člověka označuje za nejvyšší hodnotu každého literárního projevu to, že „odvozuje od smyslnosti a její marných rozkoší, a vědě jí k znamenitější rozkošem ducha a považován krás přirozenosti, kunštův, z poznání pravdy, z ctnosti, ujištění o milosti boží, a naděje sladké nesmrtelnosti „(tamtéž). Zdokonalování zda zušlechťování ducha mělo tedy uskutečňovat prostřednictvím „považováni krás přirozenosti, kunštův“ a prostřednictvím „poznání pravdy“. Zároveň však mělo být i důsledkem „ctnosti, ujištění o milosti boží a naděje sladké nesmrtelnosti“. Zahrnovalo tedy v sobě stejně „poučeni lidí o věcech nejdůležitějších“, jakož i „napomožení mravnosti“. Jediným posláním literární tvorby není tedy jen rozšiřování poznání a rozvoj rozumových schopností čtenáře, ale i „vzdělaný duše“ ( „předmluvou“, tablica 1808, Paměti II), které lze chápat jako jeho morální a duchovní (náboženskou) kultivaci, podporující zároveň rozvoj jeho estetické vnímavosti.

V Tablicových názorech na literární tvorbu a v jeho postupně se profilujících estetických kritériích patrný vliv osvícenského hesla: umění a ctnost (neboli vědomost, schopnost, zkušenost a mravní dokonalost). Podle Tablica byl tedy rozvoj intelektu vždy propojený s mravním, duchovním a v neposlední řadě i estetickým zušlechťováním společnosti.

Tablica zdůrazňovány kritérium intelektuálního zdokonalování společnosti, které zejména v době osvícenství bylo závazným pro všechny typy literárního projevu, tedy i pro básnickou tvorbu, má však svůj původ už u Horatia – „Rozumně myslet je zřídlem a podstatou básnické tvorby.“ (Horatius 1986: 247) Dokazuje to vliv antických básnických principů na formování Tablicovho básnického povědomí.

Horatiova zásady zdůrazňující rozum jako záruku dokonalosti i v umění (například, že obrazotvornost se nemá příčit zdravému rozumu, že jedině rozum má určovat básníkovi témata a že prostředky, které použije, mají být úměrné jeho nadání a schopnostem: tamtéž: 8, 12) si získali pevné místo v názorech celé slovenské i české osvícenské generace. Například Jungmann (který byl pro Tablica autoritou zejména v druhé fázi jeho tvůrčí činnosti) v slovesnosti varuje před „poklesky jinonárodných literatur“, které se zajímají jen o to, aby byly působivé a módní, ale zapomínají na „pravé“ hodnoty literatury (mezi které patří i věrnost pravdě a rozumu).

K pojmem pravda a poznání osvícenská filozofie a v básnickém umění klasicistní poetika přiřadili další pojem – ratio. Přímo v Tablicových vyjádřeních o básnickém umění a o literatuře vůbec se však rozum jako samostatná kategorie neobjevuje. Tablic ho vnímá spíše jen jako prostředek k dosažení dokonalosti. V „předmluvou“ k Popeovej zkouska o člověku Tablic píše, že „Pope v ní jako Mudřec píše, pouze světla rozumu k vyšetření přirození člověka Užívej, tímto prostředkem čtenáře k vyššímu světlu připraviti žádá.“ (Tablica 1831: nepag.) Výjimkou je jedině jeho překlad Boileauovho básnické umění (1832), kde zachoval autentické Boileauove myšlenky – podle Boileaua by měla v jakémkoliv literárním projevu platit zásada, že právě rozum by měl být ve všem a nad vším: „[ …] ke zdravému rozumu vše se musí brát „.

Nelze však zcela jednoznačně tvrdit, že by Tablic rozum (ratio) nějakým způsobem odmítal či nedoceňuje. V jeho intenzivní touze zdokonalovat poznání člověka lze identifikovat právě ambici rozvíjet jeho rozumové schopnosti – intelekt – a rozšiřovat jeho vědomostní rozhled.

Ratio se však pro Tablica nikdy nestalo takovou nezpochybnitelnou hodnotou, jakou pro něj byla pravda, čili v jeho hodnotové hierarchii mnohem intenzivněji než ratio dominovala idea pravdy jako absolutní idea. Zatímco tedy pravdu vnímal jako absolutní hodnotu, rozum podle všeho považoval pouze za prostředek k přiblížení se k ní. Víra v absolutně ideje a v absolutní dokonalost jakoby tablica nedovolovala považovat zjištění získané rozumovými schopnostmi za vrchol lidského poznání a rozumovou argumentaci za konečné řešení problémů. Jeho úcta k Ratiu nikdy nedosáhla takové rozměry, aby poznávací schopnosti považoval za nejvyšší a nejdokonalejší schopnosti člověka a rozumovou argumentaci za jeho základní hodnotící kritérium.

Tam, kde mu už při poznávání nevystačovali možnosti rozumu, obvykle totiž sáhl po možnostech víry. Víru zjevně považoval za rovnocenný způsob hledání pravdy.

V „předmluvou“ k překladu Hermesovej Knihy Zpovědní píše, že pro člověka je velmi důležité získat „výborné poučeni o důležitých věcech …“, no dále pokračuje, že pro spokojenost lidského života je stejně důležité, aby každý člověk našel „zvláštních navedení k ctnosti, a srdečné probuzení k polepšení života na cestě zkušen poznání sobě samého, z něhož pak i uspokojeni mysli na základě dobrého svědomí, a na ujištění o milosti boží založené, plynouti musí. “ (Tablica 1800: nepag) Tablic tak kromě zdůrazňování rozumové vyspělosti člověka jako základního předpokladu pro zdokonalování jeho života upozorňoval i na druhou podmínku lidské spokojenosti, kterou pro něj bylo akceptování rozumem nedokazatelný idejí.

Potřebu víry v absolutně ideje jako projev zbožnosti zdůraznil i ve věnování Knihy Zpovědní, kde píše, že právě „veliký nedostatek náboženství byla jistě hlavní příčina těch nešťastných pfípadnosti, které se v mnoha evropske zemích v nejnovších časích přihodila […] jak velmi potřebné by bylo náboženství k šťastnému řízení lidu, jenžto k plnění svých povinností náboženstvích veden, ak nim TeMi silnými podněty, které nám ono podává, podněcování býti musí […] (tamtéž). Živou víru a praktikování náboženství, resp. akceptování náboženských principů a pravidel, vnímal Tablic nejen jako podporu morálního formování společnosti, ale považoval ji dokonce za záruku eticky správného řešení konfliktních situací či směrování politického i historického vývoje vůbec. Absence těchto zásad je podle něj příčinou všech nepokojů (revolucí, občanských válek) a vede ke ztrátě jakých koliv zábran.

Důležitou oblastí vzdělávání, se kterou měli básnické díla seznamovat své čtenáře, bylo proto pro Tablica křesťanské náboženství. Právě nedostatek vzdělání a vědomostí samotných autorů náboženské literatury měl podle Tablica za následek „mystický“ charakter jejich tvorby, která „na jejich rozličnými předsoudky zaujatý mysl jakoby ukazovala“ (tablica 1809, Paměti III: 85), což bránilo v „osvobození mysli lidské od bludy a pověr „(tablica 1800).

Předsudky, pověry a neznalost náboženství považoval tedy Tablic za důsledek nízké úrovně vzdělání celé společnosti.

Avšak na druhé straně, zřejmě právě zásady křesťanské víry nedovolovaly tablica absolutizovat rozum jako nejvyšší hodnotu. Pro osvícenci Tablica bylo totiž nejvyšší ambicí dosáhnout a prostřednictvím literární tvorby zprostředkovat i druhým vždy jen absolutní hodnoty, resp. absolutní dokonalost všech tří principů (poznání pravdy, řízení dobra a vnímání krásy). A právě pod vlivem křesťanského světonázoru se tato ambice u něj překrývala s touhou po věčné blaženosti jako pocitu nekonečného štěstí z poznání absolutní – z poznání Boha.

Tento duchovní rozměr neovlivnil jen Tablicovo smýšlení, ale podle Viléma Marčok obecně „Slovenská racionalisty splývaly racionalistické názory s křesťanskou věroukou, protože jim nešlo o ateismus, ale jen o hledání racionálních důvodů existence Boha“ (Marčok 1968: 41).

Vzdělávací funkce byla pro Tablica závaznou podmínkou pro konstituování estetických kritérií básnické výpovědi, ale na druhé straně, právě estetizáciu literární výpovědi považoval za velmi účinný prostředek „efektivizácie“ vzdělávání. V „předmluvou“ k prvnímu svazku Paměti naznačil své přesvědčení, že se mu právě „vydávání básní a nevinných zpev nejjistější k dosažení tohoto cíle prostředek býti zdál“ (tablica 1806, Paměti I). Tablic byl tedy zastáncem názoru o interoperabilním estetické a vzdělávací funkce v básnickém umění.

Podobný názor už v roce 1792 v písemné diskusi Malohontské učené společnosti prezentoval Matej Holki; podle něj bylo povinností básníků „vypracovávat pro lid i světské písně, […] neboť tyto přispívají na výuku a výchovu lidu a mají za cíl formování lidského charakteru a mravů“ (Holka, Matej. Zpěvové čeští. Expeditio VI. 27. Martial 1792. Cit. podle KRAUS 1990: 192.).

Idea pravdy, hodnota poznání a vzdělávací funkce (či záměr vzdělávat) byly kritérii, které Tablic považoval za rozhodující pro ideovou a obsahovou stránku básnického umění. No podobné kritéria respektoval jako závazné a určující i pro výstavbu jakékoliv literární, a tedy básnické výpovědi. Především šlo o zachování vnitřní logiky výpovědi a o správné vyjadřování myšlenek.

Základní principy vzdělávání a zásady správného uvažování a logiky měly být podle Tablica zachovány i ve formální výstavbě básnického textu například tak, jak o tom píše v „předmluvou“ k překladu Zkoušky o člověku. Upozorňuje zde na to, jak se Alexandrovi Pope podařilo při básnení zachovat základní principy logického uvažování: „On ve svém předkládání spůsobit přísný pořádek zachovával, předměty pilně spolu srovnávaje, a ze základu závěrky formuje, jichžto prostředkem z jedné pravdy na druhou prochází.“ (Tablica 1831: nepag)

Podporou této zásady opět mohla být antická, tentokrát Aristotelova myšlenka, že „rétorika je uměním, které se snaží proniknout k správnému poznání pravdy (podobně jako dialektika)“ (Aristoteles 1980: 51), kterou osvícenci aplikovali i na básnické umění, a vůbec na umění správného vyjadřování. Svědčí o tom zásady Ratia educationis, které jsou určeny pro výuku elokvencie neboli správného vyjadřování, výřečnosti. Nejvyšším záměrem Ratia totiž bylo, že „občan, který odchází z gymnázia, musí vědět své myšlenky přesně a uspořádaně vyjádřit tak slovem, tak písmem“ (ratio educationis 1988: 155).

Antické poetické pravidla a principy měli však v osvícenského myšlení univerzální platnost; nebyly jen základem školního vzdělávání v poetice, ale stejně byly dominantní iv „programových“ poetika, jakou je například Boileauovo Básnické umění. ( „Než v psaní, cvičte se v myšlení. / Co dobré chápeme, jasně i řekneme / a slova příchod jasně jak v ozvěně.“ BOILEAU-DESPRÉAUX 1990: 18)

Předpokladem správného vyjadřování podle ratio educationis však bylo, aby se lidé nejprve naučili správně uvažovat. Jako podmínku „vytříbeného slohu“ uvádí mezi hlavními zásadami „správné myšlení a usuzování a koncipování myšlenek (jejich vyjadřování a zpracování)“ (ratio educationis 1988: 193).

Problémem estetizácie literárního projevu se podle Ratia mohli studenti věnovat až po zvládnutí logiky: „Po výkladu logiky bude následovat krátká přednáška o důkazech, v nichž se uplatňují pravidla estetiky.“ (Tamtéž: 168)

Tablicovu snahu rozvíjet nejen poznání, ale i rozumové schopnosti čtenáře prostřednictvím literární (básnické) tvorby tak lze vnímat jako posun v celkovém vývoji slovenské poezie. Básně podle Tablica mají svým obsahem i svou vnitřní koncepcí přispívat i když ne ještě k citové, ale alespoň k rozumové emancipaci subjektu čtenáře.

LENKA Rišková

PRVNÍ SLOVENSKÝ ROMÁN – dílo velkého společenského dosahu

Z rukopisu knihy Slovenské/slovensné sondy

PRVNÍ SLOVENSKÝ ROMÁN

Jsou umělecká díla velkého společenského dosahu, která se minou se svou dobou. Jedním z nich je román Jozefa Ignáce Bajzy Reného mládence příhody a zkušenosti. Jeho první díl nese vročení 1783;1 tisk druhého dílu církevní cenzura zastavila, takže se zachovalo jen rozsáhlé torzo. Oba díly jsou rozdílné především námětově – první se odehrává v mohamedánském prostředí, druhý převážně na Slovensku. Oba svazky jsou odlišné také stavebně, morfologicky. Román je psán osobitou slovenštinou, kterou si ještě před vystoupením bernolákovců vytvořil sám Bajza. V dějinách slovenské literatury je to první slovenský román.

J. I. Bajza psal svého Reného v mladých letech, neměl tehdy ještě třicet roků. Nadchl se josefínskými reformami a jejich ducha promítl do svého díla, což bylo také hlavním důvodem, proč církevní cenzura znemožnila realizaci druhého dílu. Roku 1828 se stal Bajza ve svých 73 letech kanovníkem bratislavské kapituly, raný radikalismus jej dávno opustil, stal se zapřisáhlým konzervativcem, který – byť měl nyní moc a možnosti – neusiloval o konečné vydání druhého dílu.

Z hlediska tvaroslovného mají oba svazky Bajzova románu mnohé znaky společné, kdežto jiné jsou zcela rozdílné. Společným znakem obou dílů je princip cesty, na němž Bajza celý román založil. Princip cesty je příznačný pro osvícenskou prózu vůbec, stal se v ní rozhodujícím činitelem při poznávání reálné skutečnosti. V prvním díle putuje René se svým přítelem Van Stiphoutem z nejmenovaného italského přístavu do Tripolisu, v němž a posléze i na jiných místech prožívá řadu dobrodružství; na konci prvního svazku se pak vrací domů. V druhém díle je uplatněn princip cesty v celém svém rozsahu – René a Van Stiphout putují severní Itálií, Rakouskem a podrobně především Slovenskem, aby poznali stav společnosti, zejména život mnichů a kněží.

S Bajzovým pojetím principu cesty úzce souvisí naučná složka, která jej bezprostředně provází. V prvním dílu naučné pasáže ponejvíce zpravují o mohamedánském světě. V textu se vyskytují pasáže o ramadánu, o mohamedánském náboženství, o tom, jakým způsobem mohamedáni obětují, o postavení ženy v mohamedánském světě, o hrách a zábavách mohamedánů, o způsobech balzamování nebožtíků ap. Pro Bajzu je příznačné, že naučné partie jsou mnohdy doprovázeny moralizátorskými postoji.

Naučné informace zprostředkovává většinou vypravěč, který mnohdy dosti posměvačným způsobem komentuje některé rysy mohamedánského života. Tak je tomu např. v pasáži o derviších: „Kďiž sa z jistího nápoja, který oňi mašlokom jmenujú, nalejú, vtedi všecki své smisli traťá a obec verí, že v tú hoďinu duch nebeský jích naplňuje, že samé božské tajemnosťi uhlídajú. Ja pak bich súďil, že sa oňi vtedi besňejú. – A čob‘ jinšé z pokrmu a nápoja takího nasledovalo? Trávi sa najesť a na to medovéj vodi, jaká jich mašlok jest, napiť, bez ukrutného vňitrného trháňí a žraňí biť ňemúže. Odtúď ňé velmi velký jest čuď, že sa v čas taký jak sekajú a režú po všech údoch a do rán ješťe aj zažatý trúd ťisnú, neb otreščenosť táto z tamtej pochádza a kterú bolesť više teho cíťá, tú prítomnosť chválicích (pred očima toliko lidskími jsú takí ťela svého mučiťeli) umenšuje a vinahrazuje. – Mlúvá o ních, že aj zázraki páchajú, ale budú to za ňe!“2 Vypravěčova zaujatost není však jednostranná, neboť pasáž o postojích věřících k podvodům dervišů končí slovy: „Ale i o to musím zas opomenúť, bi sa žáden nad tímž ňedivil, neb zcela podobnéj púverčivosťi príkladi i doma má.“

Cílem naučné složky je poučit a povznést, což je jedním ze znaků osvícenského románu. Rozsáhlost, četnost a často i nadbytečnost této složky pak naznačuje, že Bajzův René je příznačným dílem rané fáze románu.

Množství neobyčejně podrobných naučných pasáží o mohamedánském světě svědčí o tom, že Bajza psal Reného ještě za svého působení v Trnavě, kde kapitula, při níž kaplanoval, a trnavská univerzita měly patrně knihovny dobře zásobené literaturou tohoto zaměření.3 Na druhé straně mohl román vznikat (nebo autor na něm pokračovat) v Dolním Dubovém, kde se Bajza stal roku 1783 farářem a odkud neměl k trnavským knihovním zdrojům daleko.

Svou teologickou bibliotéku Trnava měla, z Bajzova žehrání v jeho románě však víme, že byla neustále zavřená, takže s podněty vedenými odtud to bylo asi dosti problematické.

Vypravěč, hrající nemalou roli v naučné složce románu, je vypravěč fiktivní, v textu jako osoba nevystupující. V Bajzově díle se neomezuje pouze na naučnou složku, ale na román celý. Nejčastěji v něm plní roli komentátora, často polemického a ironického. Komentuje a hodnotí nejrůznější společenské jevy – tak např. k výkladu o nezbytnosti šíření mohamedánské víry násilím dodává: „Pekný toťižto slib, chvalitebné a samích plesnivích mozguv hodné uložeňí!“

Jindy vypravěč prohlubuje čtenářovy vědomosti, přebírá tak roli informátora: „Po ňekolko pak dňuv z druhími vezňoma viveďen jest na trch do mesta Damiata aneb Pelusium rečeního, mesta, které Uhrum bilo dobre známe, kďiž z Ondrejem králem k Jeruzalemu, bi jeho muhammedanum vitrhli, pospíchali.“

V neposlední řadě poskytuje vypravěč rozmanité rady – nadhazuje kupř. možnost, jakým způsobem se vyhnout postu během ramadanu: „Kterí z pústu takího žadnú bídu ňechce cíťiťi, najlepéj bi si poraďil, kďibi ve dňe spal a tak ďeň na noc a noc na deň obráťil, vetšú bi mal predce príčinu jak u nás mnozí.“4

Bajzův René je zároveň román dobrodružný, zejména ve svém prvním svazku, a rozvíjení dobrodružného prvku je většinou nemyslitelné bez postavy intrikána. V Bajzově románě jím je muftiho domácí lékař, který prozradí lásku Reného a Hadixy. Nejprve se pokouší otrávit Reného, a když se mu jeho pokus nezdaří, usiluje sprovodit ze světa oba milence zároveň. Jeho zrůdnost je tak velká, že v románě osvícensky zaměřeném musí nezbytně skončit smrtí (obávaje se trestu, spáchá nakonec sebevraždu).

Dobrodružnou linii románu podtrhuje už jeho incipit: „Daremná bila práca, daremné všecko Don Varleta usilováňí, z kterím Renéa, sina svého, od odchodu do krajini cuzéj chcel zestrašiťi a odvédcťi; bez osohu o ňepotrebe umíňeňí techto mlúvil, bez zisku mu predkladal mnohonásobné jisté i na voďe i na zemi nebezpečenstvý.“ Je to akční incipit, jehož okamžitý vpád do děje je v kontrastním napětí zejména se statickou a místy neobyčejně zbytnělou naučnou složkou. Jinak řečeno akční incipit představuje morfologický progres, kdežto naučná složka úzus převzatý z naukové a cestopisné literatury.

Podobný ráz jako vstupní věta prvního dílu má i incipit druhého svazku: „Né tak ťešce pripádalo Don Varletovi, že sa René zas odebíral, poneváďž sa do ctnostňejších a bezpečňejších krajuv odebíral.“ Jeho akční intenzita není ovšem tak výrazná, mimo jiné už proto, že navazuje na předcházející text.

Osvícenská, popřípadě klasicistní rovina románu je v případě Hadixy a jejího láskyplného vztahu k Renému obohacena o výrazný prvek sentimentalismu, neboť Hadixina láska je v románě pojata jako nemoc. Právě o tomto námětovém prvku se dá předpokládat, že byl přejat nebo inspirován některým románovým dílem západní provenience, napsaným v duchu dobového sentimentalismu.

S klasicistní inspirací nepochybně souvisí i dvojí anagnorize, jedna na začátku a druhá na konci románu. Gnórisma tvoří v tomto případě podoba hvězdy na Reného hrudi, pomocí ní pozná na začátku Fatima svého bratra a na konci matka svého syna. Anagnorize, scéna rozpoznání, je antického původu a ukazuje na neobyčejnou šíři Bajzova vzdělání.

O Bajzově vzdělanostním rozhledu svědčí v neposlední řadě i použití prosimetra, střídání prozaického a básnického textu. Jeho užití napovídá, že autor byl obeznámen s dávnými literárními tradicemi. Výskyt veršovaných partií není přitom náhodný, často se objevuje v místech, kde dochází k syžetovému zlomu. V 1. kapitole např.: „Kďiž toto Van Stiphout bedlive rozvažuje, kďiž sa o svúj a svému ostríhaňú poručeního Renaita život stará, slúnce dennú svú cestu odbavíc, do mora sa zpusťilo a

juž sumrak modrú, noc juž bila prikrila černú
zem barvú, juž v svém spočívaťi začalo všecko pokoji

kďiž, ejhle, strašlivý porád krik ztrhnúl sa v celém mesťe.“ A hned nato dojde k štvanici na Reného a Van Stiphouta.

K podobnému zlomu s využitím prosimetra dochází v 2. kapitole: „Nebe jasné, žádními oblakmi ňepoškvrňené, more uťíšené, postredňé mezi silními a mdlími vetri, ňé na všé strani, ale kam loď bila nastrojená, fukajícé až do západu slunca. Vtedi ale premeňen jest obličej všech tíchto, vtedi:

V jednu štiré z díluv sveta štír ztrhnúli sa chvílú
nad bezpečnú vetri loďú…

a bárs od Aeolusa krála svého ten rozkaz mali, bár sami proťi vúli jeho silné, kterími zvázaný jsú, reťazi potrhali, železné jeskiňe, v kteréj zdržaný bívajú, dvere vilámali a vileťili, hlásili spolu.

Ukrutnú zvukmi ukrutními a počali vojnu.
Púldný na predňú, na zadňú stránku korábi
Púlnočný sa valil. Držal boj drsnaťe z bokmi
Z víchodu tento zňejíc, tamten ze západu slunca.“

Veršované partie netvoří okrajovou součást díla, mnohé z nich jsou naopak dosti rozsáhlé. Tak např. 3. kapitola obsahuje veršovaný pasus o 124 verších.

Druhý díl Bajzova románu je uspořádán zcela jiným způsobem než první. René a Van Stiphout putují směrem na Slovensko a Slovenskem a postupně poznávají různé společenské vrstvy a jejich prostředí. Poznávací proces se děje případ od případu – ženský klášter, hody, svatba, návštěva faráře atd. Uspořádání událostí je řetězovité, základní princip je katenální.

Text Reného je napsán a vysázen in continuo, to znamená, že nebyl autorem rozvržen do kapitol. Katenální princip v podstatě prvnímu soudobému editorovi umožnil rozdělit jednotlivé úseky druhého dílu do kapitol, navíc mu usnadnil i jejich označení. Tutéž ediční praxi uplatnil i v prvním dílu.

Naučnou složku, příznačnou pro první svazek, nahrazuje v druhém dílu na některých místech složka traktátová, v níž jsou dávány rady, co a jak by se mělo ve společnosti zlepšit. V kapitole o felčarovi Bajza např. píše o správném léčení a o přípravě lékařského dorostu. Nejvíce úvah tohoto druhu se vyskytuje zejména v počátečních kapitolách, kde je celá řada návrhů, jak reformovat život a postavení řeholníků, jež byly nejspíše důvodem, proč druhý díl nesměl nakonec vyjít. Návrhy některých postav, především Reného, se dostávají i do titulků kapitol (Reného návrhy na odstránenie cirkevných neporiadkov).

Bajzův román je založen na principu cesty a pro díla tohoto zaměření bývá příznačná postava průvodce. Bajzův průvodce má řadu předností – zná domácí jazyk, zvyky, mravy a další sociální reálie. V některých případech má znalosti až obdivuhodné – viz např. neobyčejně zasvěcený přehled o stolování uherské šlechty.

Zvláštní pozornost si zaslouží zejména ta místa, v nichž průvodce promlouvá o Slovácích. Jeho rozprava tvoří samostatnou kapitolu, v níž se mimo jiné neobyčejně kriticky vyjadřuje o stavu soudobé slovenské literatury: „,Tak‘, mlúvil tovariš cesti, ,žádních zajisťe ňemal, aňi ňemá lid tento spravedlivého jména kníh. Ňekolik buďičkuv pre mužské a ženské osobi, ňekolik kalendáruv ročních a ňekolik péseň, kterím tlačári vždicki dokladajú, že jsú nové, dejžto aňi pameťi ňeni, v kterí čas po prvé na svetlo víjšli, celý jejích knihárský dum ustanovuje. Pre kterú pak príčinu jest sa stalo, že národ tento pero tak zapovrhal, samo nebe múže súďiťi.'“ Tato pasáž je neobyčejně důležitá, neboť právě na takovýto stav slovenského písemnictví Bajza navázal a do něho pronikl rozsáhlým dvousvazkovým románem.

Průvodcem Reného a Van Stiphouta je kněz-josefinista. Při příchodu do Bratislavy (Bajza ji označuje jako Hrachovo či Hrachárovo město) jim jako první objekt ukáže bratislavský hrad, v němž v té době sídlil generální seminář pro výchovu bohoslovců v josefínském duchu. Je to také jediný objekt, který jim průvodce v Bratislavě ukáže. Celé město je v románě zastoupeno pouze tímto josefínským střediskem.

Průvodci-knězi předchází v druhém díle průvodkyně-jeptiška, jež Reného a Van Stiphouta provází po italském klášteře. Jejich zasvěcování do klášterních tajů se nemůže dít bez prostředníka. Průvodcovský princip tak prostupuje celý druhý díl.

Z hlediska figurálního zahrnuje Bajzův román ještě jednu zvláštnost – ve finále tohoto torzaického textu se objevuje figurální dvojice dobrého a špatného kněze, u Bajzy v podobě vzdělaného kaplana a lakomého faráře. Zcela náhodně a jakoby zákonitě končí románové torzo promluvou vzdělaného kaplana, představitele kněžského dorostu, o nějž se Bajza ve svých nadějích opíral. Náhodná skutečnost, že výroba druhého svazku Reného byla přerušena a přeťata právě v kapitole ztělesňující typ dobrého a špatného kněze, podtrhla Bajzův smysl pro josefínské myšlenky a z hlediska uměleckého zdůraznila jeho porozumění pro utváření literárních typů.

Viliam Marčok upozornil na to, že Bajza určitý způsob kaplanovy výuky parodizuje.5 Smysl této scény je však jiný, mladý kaplan je člověk Bajzova světa a jeho tvůrce v něm neparodizuje kaplanův způsob výuky, ale ty pedagogické metody, jež byly vyučujícím doporučovány a vnucovány. V textu je výslovně řeč o metodách Johanna Ignáce Felbigera, tehdejšího oficiálního pedagoga a organizátora. Figurální rozvržení na dobrého a špatného kněze je tedy v románě dodrženo a navíc je prohloubeno o kritiku mechanických pedagogických postupů.

Na životnost této figurální dvojice poukazuje skutečnost, že po 140 letech obdobnou dvojici (ale s převrácenými znaménky) vytvořil Milo Urban v Živém biči.

K nejvýznamnějším postavám románu patří vedle fiktivního vypravěče především postava průvodce. K nejvýznamnějším ji lze přiřadit zejména proto, že má dlouhodobou genealogii v evropských literaturách. V českém písemnictví stejnou roli sehrávají postavy Všudybuda a Mámení v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce, kde provázejí poutníka soudobým světem. Mezi průvodcem J. I. Bajzy a obdobnými postavami u J. A. Komenského je však podstatný rozdíl – Bajzův průvodce usiluje o skutečné a pravdivé poznání, kdežto Komenského průvodci poutníka matou a zavádějí. Rozdíl mezi těmito postavami a jejich záměry spočívá nejen v tématu děl, ale také v dobových literárních (a společenských) intencích. Komenského průvodci jsou projevem renesančního manýrismu, renesanční skepse,6 kdežto Bajzův průvodce je ztělesněním osvícenského optimismu a klasicistních jistot. Tatáž figura sehrává v různém kontextu různou roli.

Srovnání postav J. I. Bajzy a J. A. Komenského není nijak náhodné, neboť obě zmíněná díla představují v obou národních literaturách relevantní vývojový mezník – Bajzovy Reného mládence příhody a zkušenosti jsou první slovenský román a Komenského Labyrint světa a ráj srdce je obvykle považován za první román český (jeho rukopis je z roku 1623 a tisk z roku 1631). Oběma díly tak začíná jistá literární éra, shodná navzájem i v tom, že v obou případech byla diskontinuitní a dlouhou dobu bez významných následovníků.

Z hlediska vývojového je neobyčejně závažný románový čin J. I. Bajzy, neboť vstoupil do země nikoho, neměl na co navázat a na nic v podstatě v domácím kontextu nenavázal. O to je jeho čin významnější, poněvadž je zcela ojedinělý.

FRANTIŠEK VŠETIČKA

Provokace jako post scriptum – PAVOL Ország

Provokace jako post scriptum
SLYŠELI STE JEJICH, PAVOL Ország?
Čtu tady v novinách, že nejvýznamnější spisovatel pro rodáků je Hviezdoslav! Nno … Kdybych nejposvátnější, neřeknu. To by sedělo. Protože k posvátnému se opravdu lze blížit s hlavou čistou, se praporci, s pomalou důstojností, v srdci ký’s jemný bolu odtienok. Všichni mají povědomí, všichni vědí, co se patří. Slyšet špalír běžet splašený otázku, že propánajána, a to čí obluda sochu nesou pod baldachýnem? Neboť všichni do jednoho znají na Slovensku posvátné jméno básníka, co památník si vozvýšil a sláva tkla jeho se hvězd, i tři posvátné básníka slogany o tom, kde tlak nejvíce voľňeje, proč vždy netřete bylo hanět i co za Krasotel a Milota se odráží v jejich řeči od plotu. Posvátného jen posvátným citem si lze uctít, procítěně ho Boza, hluboko v srdce si ho vrýt.
Co za vrtochy to zas u tebe, há, dívka protivné?
Ký bučný rozmar, vzdor rohatý …!
Tak zhusta začínáš na šňůru stýbať své povolené
nám k útěše – a jaké! – něhy, lásky a díků perly –
och, až kupodivu průzračné! … och, až příkrých sražených
to Kropka citů srdce dětského?
Jak nestydíš se tolika vytřeštěnýma na tebe očí,
plných zazlenia,
jak chováš se včuľ!?

Nezlobte se na mě, rodáci Slováci, ale já vám nevěřím. Marně oči na mě Pleštil. Podle mě je to s Hviezdoslav na Slovensku ještě horší než s posvátnou vírou. Neboť do kostela se, například, zcela určitě chodí častěji než k Hviezdoslav. Ze všeho nejvíc se patří, to bez debaty, ale také – co kdyby náhodou opravdu někdo shora se díval? To pak vskutku by se dalo hovořit o velkém užitečném významu kostela. Ale nějaký bláznivý starý jurista s tečkovanou mašlí pod krkem, co si chodil s paličkou, tou družkou bloudění, na procházky – dokud bídný lid se v potu tváři! – a se citne potřásal nad Kasko v úbočí, kdo toto by – mezi námi a Maticí slovenskou – mohl brát smrtelně vážně?

Ano, křesla se mu sochy, recituje se mu občas z tribun ta jedna – vlastně ne, špatně jsem řekl, paní redaktorka, toto vystřihněte – dvě básně, když jdou být volby, ale celé to je jen takové národní ohřívání si múďov skoky přes posvátnou vatru, jak již byl řekl jiný klasik.

A preds‘ i její vzpurnost je roztomilá
jak bývá květ s načechranou hněv lupénky:
nu, plný právě, nejdokonalejší květ, nejvzácnější … Hajdu, na honbu! …

Neznám v mém širokém – dalekém okolí jediného člověka, který by si dobrovolně – za své peníze! – šel do knihy koupit Hviezdoslava. A – pozor! – který by si ho pak doma i pravidelně četl. Recitoval – myslím ty tři školopoviné slogany – možná, to nemluvím, v koupelně před zrcadlem lidé dělají i šílenější věci.

Zkrátka, nevěřím vám, rodáci Slováci, že opravdu máte Pavla Ország za nejvýznamnějšího slovenského spisovatele. Na koho to hrajete? Kdysi dávno, tuším básník Moravčík to byl, co hvězdného Baťka neuctivě nazval Veršovaná mamutem. Přihlaste se, kteří můžete říct, že jste alespoň ten chlupatý chobot z něj poťažkali v dlani. Například tu jeho část, ze které jsem vám dnes od Pavla Ország citovala o sobě, jeho také platonické obdivovatelka.

VIOLA vyholenou-ŠÍPIVÁ Z křivolaké PRTE

PODOBY TOTÁLNÍHO REALISMU V DÍLE BOHUMILA HRABALA

Poetika programu – program poetiky

PODOBY TOTÁLNÍHO REALISMU V DÍLE BOHUMILA HRABALA

Hrabalovu prózu Jarmilka lze považovat za ojedinělou prozaickou realizaci Bondyho totálního realismu, byť se s touto poetikou nesetkáváme u Hrabala poprvé. Její příznačné rysy obsahuje již část eposu Bambino di Praga a zejména textová koláž Mrtvomat.

Jakkoliv se to může jevit jako paradoxní tvrzení vzhledem k využití ryze surrealistických instrumentů (forma koláže, snář apod.), je tento text ve své podstatě založen na metodě rodícího se totálního realismu (Mrtvomat byl napsán v roce 1949 a sbírka Totální realismus Egona Bondyho „vyšla“ v září 1950), což není objev nijak nový. Jiří Pelán to formuluje takto: „V koláži Mrtvomat takto kulminuje Hrabalova cesta za neosobností a ikoničností ‚totálního realismu': jeho ‚zapisovatelský‘ modus se zde dotýká krajních poloh“ (Pelán 2002: 21). Hrabal se skutečně vžívá do role zapisovatele, svědka, jakéhosi neemotivního oka zaznamenávajícího prosté vidění. Hrabalův text je podle Miloslavy Slavíčkové poskládaný ze střípků „tajuplného slovníku mezinárodního telegrafního lázeňského klíče, citátů ze snáře, odposlouchaných instrukcí dopravního strážníka, ceníku koupelí a československých lázní, letáku pražského spolku Krematorium, proloženého záznamem vlastních snů, novinové zprávy o zavražděné ženě, účtu za prodej hraček firmy TOFA, rozhovoru při setkání Koláře a Bednáře, kombinovaného s útržky vlastních básní a konečně nápisů z nymburského hřbitova“ (SLAVÍČKOVÁ 2004: 13). Zdá se, že tato interpretace nemusí být zcela přesná. Hrabal jako by se pokusil vymanit se z omezení, která mu nabízí lineární čas daný v literatuře výstavbou řádky. Proto situuje svého svědka do středu dění. Možná právě on je tím, kdo sepisuje seznam hraček, vidí a zapisuje svět okolo. Tím se jeho zápis stává textem totálně realistickým. Metoda koláže Hrabalovi umožnila postavit vedle sebe v jednom textu několik časových rovin, které spolu vzájemně nesouvisejí, a přesto tvoří jeden organický celek, reprezentující několik podob skutečnosti. Text je rozdělen vertikálně na dvě části; to vytváří nejen neobvyklá spojení slov, ale zejména kontrast mezi několika událostmi, reprezentovanými a tudíž „odehrávajícími se“ souběžně na ploše jednoho textu.

Totální realismus se zde projevuje metodou zapisování, autor usiluje o podání subjektivně nezkresleného svědectví o realitě. Jak výstižně dokládá Pelán: „[…] to, co ho zajímalo, nebyly ideové spory o tvářnost literatury, ale aristotelská ‚příroda‘. Jestliže Hrabal na počátku 50. let instinktivně zamířil tam, kde se tato ‚příroda‘ vyjevovala v plebejsky elementárních formách, nebyl to odvrat od literatury, ale naopak jeho jediná myslitelná cesta k literatuře. Byla to cesta k ‚totálnímu realismu‘ – pojem si později Hrabal vypůjčil od přítele Egona Bondyho – realismu neideologickému, apolitickému, nedidaktickému a v jistém smyslu amorálnímu“ (PELÁN 2002: 132). Text je ale zároveň „[…] výrazem snahy vymanit se z pocitu ‚zoufalství a pustoty‘ a dospět k jistotě“ (SLAVÍČKOVÁ 2004: 14).

Něco podobného zažíváme i v básních Egona Bondyho: „Strašně se nudím/ Nudím se dokonce i ve spánku/ ale není to nuda z nečinnosti/ ale protože je všechno zbytečné“ (BONDY 1991: 14). Pocit zoufalství, nudy a pustoty se stal na konci čtyřicátých a v průběhu padesátých let jakýmsi společným prožitkem vlastním generaci autorů kolem Edice Půlnoc i jejich okolí. V období Mrtvomatu se Hrabal vnitřně vyrovnává se surrealismem a tímto textem se ho snaží překonat, podobným způsobem, jakým se mu později, v roce 1952, podařilo překonat totální realismus novelou Jarmilka.

Formy literární koláže se nevzdal ani ve svých dalších dílech. Mezi literární koláže, jak je pojímá Slavíčková, můžeme ještě zařadit texty Toto město je ve společné péči obyvatel a Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a rakví. Tato metoda se projevuje i ve výstavbě Jarmilky: „Přesto není Jarmilka pouhým ‚dokumentem‘, za jaký se sama (v podtitulu první rukopisné verze) vydává. Je to reportáž a zároveň novátorská ‚epická montáž'“ (JANKOVIČ 1996: 17). Podle Hrabala měl na výsledné podobě Jarmilky významný podíl Egon Bondy: „Psal jsem celkem na patnáct pokračování a pokaždé to byl Egon Bondy, který mne hnal do té realistické brázdy, nesměl jsem vybočit, hrozil mi, jako sedlák kravám zapřaženým do pluhu, když uhnuly z brázdy“ (HRABAL 1991: 277). Kromě Bondyho zmiňuje Hrabal mezi svými učiteli a ‚posluchači‘ i Jiřího Koláře a Karla Maryska: „[…] protože já jsem od začátku svého psaní měl jedinou oporu v tom, že mi nejdřív Marysko a pak Egon Bondy a potom Jiří Kolář řekli, že to, co jsem napsal, že je dobré. Bez těchto lidí bych přestal psát“ (HRABAL 1992: 278). Jarmilka je v mnoha ohledech textem zlomovým. Můžeme zde totiž celkem dobře vystopovat kořeny, předcházející určitému nalezení poetiky, jež se později stala výchozím bodem následujících Hrabalových próz.

Hrabal ale neopouští polohy psaní, které jednou ovládne. Tak ani v Jarmilce nemizí zcela surrealismus, i když se dostává jen do výjimečných poloh, do míst, kde „ozvláštňuje“ text: „Již napřed znám ten první ranní mechanický pohyb k budíčku, sahám mu mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat!“ (TAMTÉŽ: 122)

A tak lze říci, že surrealismus zde došel svého překonání a doplnění. Oním doplněním je úzký kontakt s poetikou Skupiny 42, jež měla nemalý vliv i na finální podobu totálního realismu. Hrabalovi bývá ostatně přisuzován mimo jiné i punc prozaika Skupiny 42. „Hrabal vlastně realizoval poetistický (nebo přesněji: nepoetistický) program v próze: v Hrabalových textech vrcholí lyrická tradice a zezázračnění světa na půdě prózy […]. To co představují básníci a výtvarníci Skupiny 42 […] v poezii a malbě, obrat ke ‚světu, v kterém žijeme‘, k velkoměstu a jeho periférii, k ‚totálnímu realismu‘, uskutečnil Hrabal v próze: nasytil poetistické básnické ozvláštnění tíhou reality, ostrostí kontrastů a tragiky života, úžasem nad plynutím lidského bytí“ (CHVATÍK, cit. podle Rothová 1993: 67). Hrabal se těmto označením sám nijak nebránil a snad je i přijal za své.

Naopak Egon Bondy příliš nesouhlasil s tím, že by měla Skupina 42 výrazný vliv na podobu totálního realismus. „Je-li magnus parens ‚realistické‘ vývojové linie české poezie v 2. pol. XX. stol., je to Honza [Krejcarová]. […] Úloha Koláře se trochu přeceňuje. […] Kolář nám i ve Dnech a rocích a v Rocích a dnech připadal ne dost autentický, poněkud moc ‚umělecký'“ (ZANDOVÁ 2002: 115). Je ovšem otázkou, kterou tu dnes nemůžeme vyřešit, nakolik tato Bondyho tvrzení odrážejí realitu literárních textů, jež chápeme jako texty totálně realistické.

Nicméně zpět k uplatnění totálního realismu v Jarmilce. Lze ho sledovat v několika aspektech. Předně je to snaha vidět hrubou ideologií nezfalšovanou realitu, oproštěnou od politických, ideologických a „didaktických ambicí“. Dále neovlivněný pohled člověka „objevujícího svět bez předem dané hodnotové hierarchie“ (JANKOVIČ 1996: 164), tedy pohled nehodnotící a nerozlišující, metoda surového záznamu všední banální reality, což se projevuje se vší expresivitou a vulgárností nejvýrazněji v řečovém proudu, vkládaném povětšinou do úst ústřední postavy svačinářky Jarmilky, tvořící jakýsi kontrast ke strojenému oficiálnímu jazyku ideologie. „Kráčím podle ní a šeptám: Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona mi odpovídá. Až pokvetou hovna! Rozhorluji se naoko: Ale, ale, jak to tak, to už mne nemáte ráda? A ona beze zbytku tvrdí. Ne… protože pořád lítáte, jako byste měl v prdeli šípy!“ (HRABAL 1992: 88) Jarmilka zůstává přes veškerou expresivitu svého slovníku čistým, bezelstným, poctivým člověkem. Jako nositelka obecně kladných vlastností používá jazyk ideologicky nepřípustný a maně se tak stává silným protipólem sféry jazyka oficiálního a významově vyprázdněného.

Nevím co na to říct a jdeme ze tmy do světel lamp a závodní rozhlas shůry nám svítí na cestu: …a tak jsme nastoupili cestu ke šťastné budoucnosti, jen musíme všichni dělat, je to naše… Jarmilka stáčí hlavu tím směrem a křičí do nebe: Jděte do prdele, kecálisti… to já jdu ke šťastný budoucnosti!… šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce a kde vzít a nekrást?… A kde vezmu prádýlko, kecálisti… Ale hlas shůry neslyšel Jarmilčin hlas a pokračoval: …máme nejlepší platy, nejlepší pojištění na světě, a proto už z vděčnosti musíme více vyrábět… Ale Jarmilka opět křičí vzhůru: …cože? Co to tam blafáš? …já mám dvanáct korun na hodinu a ještě jste mne teď okradli o lístky, a na co sáhnu stojí samý tácy… Avšak tentýž hlas, ale už z jiného ampliónu, nám kráčí vstříc: …musíme státi v jednom šiku pod praporečníkem míru… A Jarmilka se tak pěkně na mne podívala a řekla: Von tomu hlasu člověk nemůže utýct…“ (TAMTÉŽ: 96)

Na rozdíl od Totálního realismu Egona Bondyho zůstává dle mého soudu Jarmilka čtivějším a zároveň aktuálnějším dílem; Hrabal si byl ovšem dobře vědom dobové ukotvenosti novely a velmi litoval, že Jarmilka nemohla vyjít v roce 1952, kdy byla napsána. Redukce aktuálnosti je podle mého názoru způsobena zejména využitím slovníku tehdejší ideologie, jejíž výrazová výbava se obměňovala, ale významová stránka zůstávala v podstatě konstantní. Tento fakt je patrný zejména u Bondyho. Ten navíc ve své sbírce Totální realismus využil několikrát i velmi konkrétních reálií, jejichž označení dnes již nemají konotace, jaké měly v době jejího vydání. „Tlampače na ulicích oznamují přesný čas/ hodiny v nichž se vypíná elektřina/ výsledky nejnovějších procesů/ a sportovních utkání“ (BONDY 1991: 16 ); nebo „O třicátém druhém výročí/ Velké říjnové socialistické revoluce/ přešli úderníci ČKD Sokolovo/ na tvrdé normy// Byla uvolněna mouka z vázaného hospodářství/ Byl vydán nový trestní zákoník/ Soudruh Kaganovič promluvil o míru/ Ty jsi měla chřipku/ a nakonec jsme se spolu vyspali“ (TAMTÉŽ 1991: 18).

U Hrabala se navíc lyrická stránka jazyka – v totálním realismu obecně potlačovaná -projevuje mnohem silněji než u Egona Bondyho. Mezi striktně popisné a „dokumentárně viděné“ pasáže (uvozované v novele častokráte tvary sloves hledět a vidět: „Nyní hledím na ty ženy, vlají na hromadách špon a vidím, že ani na okamžik neztrácejí život“ HRABAL 1992: 90-91, nebo „Vidím zduřelá víčka, vidím jaterní skvrny… a ano, má zase ten bavlněný kabátek převázaný provázkem“, TAMTÉŽ: 88) autor občas vklíní lyrický prvek, který potom v kontextu totálně realistické novely působí o to silněji. Dvojnásob to platí zejména o závěrečné pasáži prózy:

Ze záhybu vyjíždí vlak s rozžhavenými pětačtyřiceti metrákovými ingoty, ještě žhavými, a z té dáli vypadají jak dívky jdoucí do tanečních, do první prodloužené, jsou ty ingoty jakoby z papíru krepovaného, napumpovány teplým vzduchem, přivázané za provázek, aby nevzlétly jako balónek […] (TAMTÉŽ: 124-125)

Pokusil jsem se na dvou Hrabalových textech z konce čtyřicátých a začátku padesátých let ukázat, že Hrabalův vývoj nebyl ani tak dán přecházením mezi jednotlivými literárními směry, jako spíše „vrstvením“ jednotlivých poetik (srov. CHROBÁK 2003). Možná i to činí z Hrabalova díla tak vzrušující čtenářský zážitek.

LUKÁŠ VLACH

Kam se auto podělo?

Auto, které jelo před autorem videa, však najednou zmizí v obláčky rozvířeného sněhu a mlhy. Z cesty zmizí taktéž i koleje po pneumatikách. Kam se auto podělo? Jde o optickou iluzi nebo prostě zrychlilo a zmizelo z dohledu? Kam ale zmizely stopy po kolech? Mohlo auto nabrat takovou rychlost na zasněžené a zamrzlé silnici? Tolik otázek a jen málo odpovědí. Záhadné zmizení aut jsou však poměrně častým jevem na celém světě. Video posuďte sami.