Společenství vlastníků pro dům Boskovice, Na Výsluní 2578/3

Datum vzniku a zápisu: 11. duben 2019
Spisová značka: S 13115 vedená u Krajského soudu v Brně

Společenství vlastníků pro dům Boskovice, Na Výsluní 2578/3
Společenství vlastníků pro dům Boskovice, Na Výsluní 2578/3

 

Společenství vlastníků jednotek domu č.p. 705, Sídliště Svákov, Soběslav III , Soběslav IČO 07323379
Obchodní firma: Společenství vlastníků pro dům Boskovice, Na Výsluní 2578/3
Sídlo: Na Výsluní 2578/3, 680 01 Boskovice
Identifikační číslo: 08079676
Právní forma: Společenství vlastníků jednotek
Člen představenstva, předseda: Ing. LIBUŠE MAZALOVÁ
okres Blansko
Den vzniku funkce: 11. duben 2019

Společenství vlastníků domu č.p. 956 , Hustopeče IČO 01810693
Společenství vlastníků domu č.p. 956 , Hustopeče IČO 01810693

Společenství vlastníků domu č.p. 956 , Hustopeče IČO 01810693

Blansko je město v Jihomoravském kraji. Leží v údolí řeky Svitavy, 19 km severně od Brna. Centrum má nadmořskou výšku 276 m, větší část města se rozkládá ve svahu nad levým břehem Svitavy. Blansko zaujímá rozlohu 18,29 km² a žije zde přibližně 21 tisíc obyvatel.

Jihomoravský kraj (v letech 2000–2001 Brněnský kraj) je vyšší územně samosprávný celek České republiky, který vznikl v roce 2000 na jižní Moravě. Jeho území, o celkové rozloze 7195 km², je tvořeno sedmi okresy, které se nachází ve střední části územního Jihomoravského kraje. Jedná se o okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Samosprávný Jihomoravský kraj na jihozápadě hraničí s Jihočeským krajem, na západě s Krajem Vysočina, na severu s Pardubickým krajem, na severovýchodě s Olomouckým krajem a na východě se Zlínským krajem. Jižní a jihovýchodní krajská hranice tvoří zároveň státní hranici s Rakouskem (země Dolní Rakousy) a Slovenskem (Trenčínský a Trnavský kraj). V Jihomoravském kraji žije přibližně 1,188 milionu obyvatel, nachází se zde 672 obcí, z toho 50 měst a 39 městysů, a jeden vojenský újezd. Sídlem a zároveň největším městem Jihomoravského kraje je Brno.

Proč nejnovější letadla Boeing 737 MAX 8 už tři měsíce nelétají?

Nejnovější letadla Boeing 737 MAX 8 už tři měsíce nelétají. Při dvou jejich nehodách totiž zemřelo 346 lidí. Stopy vedou k softwaru „MCAS“, o kterém nebyla v manuálu ani zmínka. Ve videoreportáži Technet.cz vysvětlujeme známé i obskurní souvislosti, které vedly k uspěchanému vývoji a špatné komunikaci.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/videa-tydne-predstiral-retardaci-utok-na-tanker-a-nahy-protest.A190616_120715_domaci_rejs

Je bezpečné navštívit Severní Irsko?

Vzhledem ke složité historii Severního Irska a nedávnému období konfliktu známému pod názvem „Potíže“ mohou turisté chtít vědět, zda je návštěva Severního Irska bezpečné nebo nebezpečné.

Dokážu pochopit, proč by se lidé na tyto otázky ptali. Kdybych o místě slyšela jen pár negativních novinek, určitě bych před návštěvou udělal svůj výzkum.
Bohužel v uplynulých padesáti letech bylo mnoho případů, které daly Severnímu Irsku trochu pověst.

Vyrostl jsem v Severním Irsku a viděl jsem skoro všechny negativní zprávy, které se objevily na celém světě.

Nicméně, Severní Irsko se posunulo od temných dnů konfliktu.

Dnes je to velmi klidné a bezpečné místo k životu. Ve skutečnosti je to nejbezpečnější oblast Spojeného království a je to hlavní město Belfastu , které je mnohem bezpečnější navštívit než jiná města Spojeného království včetně Manchesteru a Londýna.

Proč bylo Severní Irsko po mnoho desetiletí považováno za nebezpečné?
Pokud chcete pochopit, proč bylo Severní Irsko po mnoho desetiletí považováno za nebezpečné, je důležité se trochu dozvědět o jeho historii.

Historie Severního Irska je velmi komplikovaná a zdlouhavá. Stručně řečeno, celý ostrov Irska byl kdysi součástí Spojeného království, ale v roce 1922 se 26 zemí, které nyní tvoří Irskou republiku, stalo nezávislou zemí a Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království.

Tak, Irsko jako ostrov byl rozdělen do dvou oddělených administrativních oblastí, mít různá práva, vlády a měny.

Rozdělení Irska bylo v podstatě stav mezi katolíky a protestanty. Protestanti dlouho měli silnou asociaci s britskými tradicemi a katolická populace měla více příbuznosti s irskými tradicemi.

Většina protestantů (kdo byl převážně unionista) bydlel v Severním Irsku, a jako takový, Britové rozhodli se držet tu část Irska ve Spojeném království. Zbytek Irska se stal nezávislým.

Nicméně, tam byla významná menšina katolíků ještě živobytí v Severním Irsku po rozdělení pod administrací, která favorizovala protestantskou většinu.

Mezi oběma komunitami byla nedůvěra a katolická komunita se cítila, jako by byla vládou Stormont považována za „občany druhé třídy“.

Napětí se kumulovalo v ‚ Trouble ‚, což byla v podstatě občanská válka. Toto bylo období čtyř desetiletí bombových útoků, bitev, nepokojů a vražd, které spotřebovaly malou provincii od šedesátých let.

Během Troubles, Severní Irsko bylo nebezpečné místo pro turisty k návštěvě.

Toto krvavé násilí pokračovalo v různé míře, v polovině sedmdesátých let zasáhlo svůj vrchol a včetně odsouzení nacionalistického hladu ve vězení až do doby, kdy byla v roce 1998 většina lidí schválena mírová dohoda o Velkém pátku.

Cílem této dohody bylo zajistit práva pro všechny obyvatele Severního Irska a respektovat jejich tradice.

Je západní společnost patriarchát

Helen Lewis vedla rozhovor s kontroverzním kanadským akademickým autorem bestselerů Jordanem Petersonem o patriarchátu.

Co se stane, když máte muže, který si promyslel své argumenty, přemýšlel o tom důkladně, testoval je.

jeho úvodní komentář je pravdivý .. čeho si lidé žádají. informace o. * odpovědnosti a významu* .. oceňuji, že mluví upřímně, aniž by musel být politicky korektní – zraňuje něčí „pocity“ …- potřebujeme víc z toho … pravda je těžké slyšet … ale potřebuje být vyslechnut .. Dr. Peterson je nezbytná osoba, která musí mnoho lidí přijmout a aktivně naslouchat a začít dělat změny. Tito mladíci potřebují udělat nějaký vážný výzkum a přečíst si

22. konference Evropské asociace hudby ve školách

Nikósie, Kypr 21.-24 května 2014

Letošní ročník Evropské asociace hudby na školách (EAS) „Každý žák se počítá – Demokracie a začleňování do hudební výchovy ve 21. století “, se konala v prostorách Univerzity v Nikósii na Kypru od 21. do 24. května 2014.

22. konference Evropské asociace hudby ve školách
22. konference Evropské asociace hudby ve školách

Před hlavní konferencí proběhly další dvě významné události. Nejprve 13. student EAS Fórum koordininované Dr. Branka Rotarem Pancem z Univerzity v Lublani a Dr. Marinou Gall z Univerzity v Bristolu, kde diskutovali studenti z celé Evropy problematiku rozmanitosti a inkluze v hudební výchově během čtyřdenního programu vyvrcholila prezentací jejich zjištění delegátům konference. Za druhé 5. Doktorské studentské fórum, ve kterém devět doktorandů ze sedmi různých evropských zemí prezentovalo své disertační projekty a diskutovalo své přístupy k doktorskému výzkumu. Témata zahrnovala umělecké předvedení a publikum vztah k estetickým zážitkům z hudebního příjmu, mládežnické oblasti zážitků v koncertu klasické hudby, identita hudebního žáka v důchodu fáze, hudební angažovanost, rozvoj tvořivosti prostřednictvím hudebního počítače tvůrčí interakce dětí, vzdělávání sbormistrů dětí a mládeže a úzkost hudebního výkonu. Studenti doktorského studia byli mentorováni Dr. Mary Stakelum z University of Reading, UK a Dr. Thade Buchborn z Musikgymnasium Carl Philipp Emanuel Bach v Berlíně, Německo.

Dr. Thade Buchborn z Musikgymnasium Carl Philipp Emanuel Bach v Berlíně
Dr. Thade Buchborn z Musikgymnasium Carl Philipp Emanuel Bach v Berlíně

Moderátoři EAS konference se k tématu „demokracie a inkluze“ přiblížili v roce různými způsoby, většina z nich uvádí příklady výukových postupů, které podporují přístupnost hudební výchovy pro všechny. Konference začala každý den prezentací klíčového řečníka: Lucy Greenové (Spojené království), Adam Ockelford (Spojené království) a Mary Koutselini (Kypr). Profesorka Lucy Greeneová z londýnského Institutu školství uvedla několik příkladů neformálních vzdělávacích praktik a diskutovaly různé způsoby učení a přístupy, které děti využívají používány při zavádění takových praktik ve třídě. Profesor Adam Ockelford Univerzity v Roehamptonu představil online hudební vývojový nástroj nazvaný „Zvuky záměru“ vyvinuté pro děti a mládež s poruchami učení. Poslední klíč mluvčí byl profesorka Mary Koutselini z Kyperské univerzity hostitelské země kdo používal otázku “jak dělat mou lekci vhodnou pro každého studenta” jak její start bod pro diskusi o kreativní diferenciaci ve výuce a učení Jednou z klíčových oblastí byla výuka přístupů a praxe pro děti se speciálními potřebami letošní EAS konference. Baumgartner a Baughman představili „No Child Left Behind Act“ ve Spojených státech, vzdělávací reformní balíček určený ke zlepšení akademických výsledků znevýhodněných osob. Hennenberg diskutoval o výzvách učení se s dětmi se speciálními potřebami se zaměřením na dopad tzv seminářů pořádaných na Univerzitě hudby a múzických umění ve Vídni v Rakousku. Kivijärvi představil speciální hudební centrum Resonaari ve Finsku, globální advokát speciální hudební výchova. Mnoho výzkumníků se zaměřilo na dopad technologií a digitálních médií na sociální prostředí a jejich role v podpoře rovnosti a začlenění do hudební třídy. Jejich Hlavním cílem bylo překonat některé překážky v hudebním vzdělávání s použitím různých digitální nástroje. Breeze a Gall představili předběžná zjištění svého výzkumného projektu v roce 2006. se snaží lépe porozumět rozvoji hudebních technologií učitelů angličtiny dovednosti a jejich pocity a postoje k hudebním technologiím. V její druhé Gall, porovnával a porovnával využití hudebních technologií v hudební výchově v Anglii ve vztahu k jiným evropským zemím. Kirkman představil „Mobile Sound Digitální nástroj pro hřiště, jehož cílem je posílit zapojení mladých lidí a jejich zkušenosti pomocí nových digitálních technologií, jako jsou IPady, Makey Makey atd. Konstantinou’s prezentace se zabývala způsoby, jakými mohou být primární učitelé při zavádění podporováni technologií ve své třídě tím, že pomáhají identifikovat jejich potřeby, hlavní otázky a usnadňují Scheid prezentoval případovou studii, ve které vybraní studenti tento potenciál zkoumali používání IPadů ve svých hudebních hodinách. Další klíčovou oblastí zájmu mezi přednášejícími byly kulturní výukové postupy. Apergi představil příklady dobré praxe při rozvoji kultury inkluze v sekundárním vzdělávání na Kypru. Birkenberg a Scharenberg představili své hudební divadlo projekt s nezletilými mladistvými uprchlíky s cílem prozkoumat způsoby uměleckého a kulturního zprostředkování na širším základě. Brenner hovořil o projektu Fairview housle, o spolupráci mezi Indickou univerzitou Spojených států a základní školou Fairview který má 90% míru chudoby. Ukázal se jejich model kulturně relevantní hudební výuky jak může hudební spolupráce podpořit hluboké pochopení rozmanitosti. Ve své výzkumné studii Duran popsal, jak děti získávají hudební znalosti a dovednosti ve specializované ústní hudbě tradice v Mali, na Kubě a v Ázerbájdžánu v 21. století, zatímco Gronsdal a Kvile diskutovali hodnotu interakce mezi kulturami hudebního vzdělávání v nadnárodní společnosti financované EU kurz pro studenty hudební výchovy, kteří se zúčastnili šesti zúčastněných zemí: Polsko, Maďarsko, Belgie, Německo, Švédsko Norsko. Diskutovalo se také o spolupráci a inkluzivních hudebních vzdělávacích programech. Jank a Marke představil projekt hudebního vzdělávání Primacanta, který začal v roce 2008 ve Frankfurtu, Německo, ve kterém hraje zpěv ústřední roli ve vývoji zájmů dětí v muzikálu činností. Saether diskutoval o realizaci původně venezuelského El Sistema program v multikulturním švédském městě Malmö, zatímco Sarazin představil možné mechanismů, kterými může El Sistema podporovat sociální začleňování. Kromě prezentací se v průběhu konference konalo několik skupinových workshopů, zavádění nových, kreativních a praktických metod výuky a učení skládání, poslechu, čtení a improvizace. Tato různorodá událost sjednotila mnoho kultur a zároveň představovat četné koncerty, které podporovaly tradiční kyperské písně a tance. S více než stovkou prezentací, workshopů a sympozií se konala konference EAS 2014 úspěšně splnila své vědecké ambice tím, že spojila tolik hudby pedagogové, kteří si chtějí vyměňovat své znalosti a zkušenosti. Ale kromě toho se angažoval a konstruktivní diskuse a přátelská atmosféra ukázaly, že se účastní konference může být nejen velmi přínosným akademickým úspěchem, ale také velmi příjemným společenským Zkusenosti.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Spojené království (Spojené království Velké Británie a Severního Irska) je ostrovní národ v severozápadní Evropě.

Velká Británie ve starověku . Nejstarší archeologické nálezy ve Velké Británii patří do období raného a středního paleolitu. Většina nálezů, včetně kostry, maloval okr (tzv. Červená dáma z jižního Walesu), pochází z pozdní doby paleolitu . Období pozdního mezolitu a neolitu (III – začátek II tisíciletí BC) zahrnuje přesídlení k britským ostrovům, oddělený od kontinentu 2-3 tisíce roky dříve, kmeny od území moderní Francie a, možná, Pyrenejský poloostrov . Ve Velké Británii se chov a chov dobytka začínají šířit. Ke konci neolitu a počátečního období doby bronzové jsou megalitické stavby – Stonehenge(Wiltshire) a Avebury (Marlborough). Britské ostrovy byly známé Řekům původně jako Tin ostrovy, protože od začátku prvního tisíciletí BC. er Feničani odtud odnesli plechovku.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska
Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Od konce doby bronzové, keltské kmeny začaly být přesídleny na území Velké Británie (kolektivní jméno bylo ), který se stal prvními nositeli kultury doby železné. Britové vytvořili početné osady v Británii, opevněné příkopy a hradbami. V polovině I. století před naším letopočtem. er dobytí keltské Británie Římany začalo (kampaně Juliuse Caesara v 55 a 54 př.nl), vytvořený ve druhé polovině 1. století nl \ t er provincie Británie, oddělený od severních oblastí ostrovů, téměř ne zasažený římskou kolonizací, systémem vojenských táborů, silnic a hradeb (Adriana a Antoninus Pius). V IV století, křesťanství se rozšířilo mezi místní obyvatelstvo. 400 let římské vlády v Británii skončilo v roce 410.

Ruská historická encyklopedie. T. 3. M., 2016, s. 592.

Anglie na počátku 20. století

Rysy ekonomického vývoje Anglie na začátku XX století

Rozhodujícím faktorem, který zanechal svou stopu na charakteru britského imperialismu, bylo využívání rozsáhlé koloniální a polokoloniální periferie. Anglické monopolní asociace vznikly především v těch odvětvích, která byla přímo spojena s vykořisťováním přírodního bohatství kolonií a závislých zemí nebo s imperialistickou expanzí. Monopol na „komplexní“ vykořisťování jednotlivých britských majetků v Africe a Asii patřil mezi první, které se objevily: kartely a syndikáty spojující monopolní vlastnictví patentů na zabavení hlavních zdrojů průmyslových surovin (nikl trust, Brunner, Leond a Co.) atd. také stavba lodí a vojenské zájmy (Vikkers, Armstrong, Cammel-Laird, Brown, atd.). Monopolní tendence v uhelném průmyslu se zastaralým vybavením as obrovskými dluhy vlastníkům půdy byly slabší. K tvorbě monopolů v textilním průmyslu docházelo také poměrně pomalu, i když v této citadele volné hospodářské soutěže již byly vytvořeny velké mezery vytvořením důvěry v niti a vytvořením „horizontálních“ kartelů, které se týkaly firem v jedné úzké výrobní oblasti.

Koncentrace bank postupovala mnohem rychlejším tempem, zejména díky pozici Anglie jako metropole největší koloniální říše. V 1904, tam bylo 50 britských koloniálních bank s 2,279 pobočkami (zatímco francouzské banky měly jen 136, a Němec – 70 koloniálních větví). 1910, množství poboček britských bank v koloniích se zvětšilo k 5449. Analyzovat roli vykořisťování kolonií ve vytvoření bohatství kapitalistické Anglie, V. I. Lenin poznamenal obrovskou sílu “britských bank, které byly založeny, u hlavy všech ostatních bank, v nevýznamném čísle. někdo tři, čtyři, pět – skupina obřích bank, která spravuje stovky miliard rublů a řídí je tak, že bez nadsázky se dá říci: na celém světě není žádný pozemek,

Angličanský kapitál, přitahovaný vyhlídkou superprofitů, byl nasměrován širokým proudem do kolonií, kde mu plná podpora britské správy poskytla neomezené možnosti pro nejkrutější vykořisťování místního obyvatelstva. V letech 1900-1905 v anglickém národním hospodářství bylo každoročně investováno v průměru 72 milionů f. A export kapitálu činil 64 milionů f. v.; pro 1906-1912 tyto údaje činily 39 milionů f. Čl. a 152 milionů f. Čl. 1913, britské investice do zahraničí, hlavně v zemích britského impéria, dosáhl 4 miliard f. \ T Čl.

Současně se zintenzivněním vývozu kapitálu a využíváním kolonií se objevily rysy stagnace v britském průmyslu. Jeho technická úroveň rostla velmi pomalu, průmyslový vývoz čelil velkým obtížím. Příjmy z investic do zahraničí činily 90-100 milionů f. Čl. ročně, pětinásobek příjmů ze zahraničního obchodu. Vrstva nájemce rychle expandovala. Město Londýn bylo i nadále finančním centrem světa.

Britská buržoazie, navzdory ztrátě průmyslové hegemonie v Anglii, mohla ještě podplatit horní třídu dělnické třídy na úkor koloniálních superprofitů, zatímco nižší a střední vrstvy proletariátu trpěly pádem reálných mezd.

V přeplněných domech žilo přes tři miliony pracovníků. V sousedství dělnické třídy byla úmrtnost třikrát vyšší než u buržoazních. V roce 1906 byl britský premiér nucen veřejně prohlásit v parlamentu, že v Anglii žije nejméně 12 milionů lidí ve stavu chronické chudoby. Londýnské útesy a Glasgow zůstaly impozantním obžalobou proti anglickému kapitalismu.

Nezaměstnanost byla hroznou pohromou pro všechny části anglického proletariátu, dokonce i pro „pracovní aristokracii“. Vzhledem k tomu, že mnoho odvětví britského průmyslu pracovalo primárně pro vývoz, sebemenší změny situace na světovém trhu nyní reagovaly na životní úroveň pracovníků.

Chamberlainovo rozrušení ve prospěch protekcionismu

Světová ekonomická krize 1900-1903. a búrská válka postavila britskou buržoazii do styku s novými vážnými obtížemi v domácí i zahraniční politice. Vlivná skupina ve vedení konzervativní strany a ve vládě, vedená Josephem Chamberlainem, rozhodla, že je čas vrátit se k protekcionismu. Hlavními podněcovateli tohoto opatření byli magnáti těžkého průmyslu, kteří zejména pociťovali růst zahraniční, zejména německé konkurence i na domácích anglických a císařských trzích. Komorní příznivci navrhli opustit volný obchod a nahradit ho systémem „imperiálních preferencí“ („imperiálních preferencí“), podle kterých by zboží dovážené do Anglie mělo podléhat povinnosti, a zboží z anglického panství by mělo mít nižší clo, než zboží ze zahraničí. Předpokládalo se, že s přijetím podobných opatření všemi vládami by se posílily ekonomické a politické vazby v rámci britského impéria a hrozila by hrozba zahraniční konkurence.

Významná část průmyslové a komerční buržoazie však věřila, že návrat k protekcionismu by vedl k vyšším cenám potravin a nakonec ke zvýšení výrobních nákladů. Široká masa lidí byla také proti protekcionismu, který byl podle jejich názoru spojován s „hladovými“ 40. lety 19. století, deprivací a chudobou éry průmyslové revoluce, drahého chleba a nízkých mezd.

Chamberlainův projev v roce 1903 ve prospěch protekcionismu proto způsobil váhání a zmatek ve vedoucích kruzích konzervativců, kteří se obávali rozdělení strany a oslabení jejího vlivu v zemi. V roce 1905 prudce vzrostly neshody v rámci konzervativní strany mezi příznivci a odpůrci protekcionistické agitace Chamberlaina.

Návrat liberálů k moci. Politika Lloyda Georgea

Mezitím se neshody ve vládnoucích kruzích o otázce protekcionismu staly tak silné, že vláda Balfoura byla nucena odstoupit v prosinci 1905 a ustoupit liberální vládě Campbell-Bannerman. V parlamentních volbách v brzy 1906, konzervativní strana snášela úplnou porážku.

Návrat liberálů k moci svědčil o vážných potížích britské buržoazie. Pravda, od dob Gladstonu se liberální strana hodně změnila. Liberálové zůstali loajální jen k principu volného obchodu, od “Manchesterism,” doktrína kompletního non-zásah státu v ekonomickém životě, a ne stopa zůstala od jeho bývalého závazku k “brilantní izolaci” politika. Ve vedení strany se nyní nejvíce prosadila skupina tzv. Liberálů a imperialistů, která je v solidaritě s konzervativci ve věcech zahraniční politiky. V průběhu volební kampaně se však vedoucí představitelé liberální strany posunuli do popředí a získali si pověst „radikálů“, příznivců pokroku a sociálních reforem.

Postoje této skupiny se staly ještě silnějšími, když se 29 poslanců z Labouristické strany objevilo v parlamentu, což svědčilo o rozpadu významné části proletariátu se starými buržoazními stranami. Nejzrakovější politici liberální strany věřili, že rostoucí aktivita dělnické třídy nutně vyžaduje provádění některých sociálních reforem.

Hlava tohoto křídla liberální strany byla brzy David Lloyd-George, který se ujal funkce ministra financí v nové vládě. Dovedně využívající reformních iluzí a pacifistických nadějí, hrát na předsudcích politicky zaostalých částí proletariátu a na tradicích „liberální“ dělnické politiky, zatímco při provádění polovičatých sociálních reforem se snažil nasměrovat nespokojenost mas proti „bizoni“ ze Sněmovny lordů, nyní proti pronajímatelům, někdy proti Britům. církve nebo pivovary, pouze ne proti kapitalistickému systému jako celku. Lenin přisuzoval Lloyd George množství “nejchytřejších lidí buržoazie” a viděl jej jako nejvážnější oponenta třídy. V. Lenin popsal politiku „lloydjordjism“ jako systém „lichotení, lží, podvodu, žonglování s módními a populárními slovy, slibuje právo a zanechání jakýchkoli reforem a jakýchkoli výhod pro pracovníky,

Jednou z prvních událostí liberálního kabinetu byl zákon, který zvrátil rozhodnutí Sněmovny lordů v případě Taffského údolí: bylo zakázáno sbírat škody od odborů pro kapitalisty stávkami. Na podzim 1907 vznikl na železnicích pracovní spor. Poté, co kapitalisté odmítli vyjednávat, dělníci, na rozdíl od naléhání vůdců svých odborů, hlasovali pro stávku. Pak zasáhl Lloyd George. Jeho zprostředkování bylo založeno na vývoji komplexního postupu řešení sporů mezi podnikateli a pracovníky. Lloyd George návrhy byly šťastně přijaty odborovými oportunistickými vůdci. Ale stávkové hnutí pokračovalo v růstu. V 1908, stávka přehnala mnoho bavlněných továren; výrobci v reakci na to oznámili sedmtýdenní uzamčení. Počátkem roku 1909 Tisíce stavitelů lodí zaútočily. Vedoucí odborů, kteří otevřeně protestovali proti stávkám, rychle ztratili vliv. Buržoazní politici pochopili, že je třeba přijmout nová opatření, aby se zabránilo dalšímu nárůstu stávkového hnutí.

Parlament již několik let přijal zákony o státních důchodech pro starší pracovníky, o státním pojištění proti nezaměstnanosti, zdravotním postižením, nemoci, tvorbě výměn práce a komisích pro stanovení minimální mzdy v řadě odvětví známých zejména pro kruté formy vykořisťování. Horníci dostali 8 hodinový pracovní den.

Významná část těchto akcí působila působivě pouze na papíře. Pouze špička dělníků získala spravedlivé podklady. Důchody byly velmi malé a byly určeny pouze osobám starším 70 let, přičemž drtivá většina pracujících do tohoto věku nežila. Státní pojištění bylo financováno z poloviny z příspěvků samotných pracovníků a veškeré dodatečné sociální výdaje byly pokryty zvýšením nepřímých daní. Masy také musely zaplatit obrovské náklady na zbrojení. Rozpočet armády a námořnictva ve fiskálním roce 1913/14 dosáhl 77,1 mil. F. Čl. Obrovské částky byly vyčleněny na výstavbu nejmocnějších lodí – dreadnoughts (z názvu první lodi tohoto typu – „Dreadnought“ – „Fearless“).

Ústavní konflikt

Demagogické nadání Lloyda George se odráželo ve skutečnosti, že spojil obrovské vojenské alokace a poněkud chudé sociální výdaje a prohlásil, že všechny tyto nové výdaje budou pokryty převážně pronajímateli. V roce 1909 předložil Lloyd George Parlamentu svůj návrh rozpočtu, přezdívaný „revolucionář“. Stanovila mírné zvýšení daně z příjmu a dodatečného zdanění velkých pozemků; zároveň byly zvýšeny nepřímé daně z pracovníků.

Daně z velkých vlastníků půdy i po zvýšení byly stále velmi malé. Pronajímatelé, podporovaní celým konzervativním tiskem, však udělali velký rozruch a obvinili vládu z „pochodování proti majetku“. Dům pánů, ve kterém konzervativci měli většinu, porušil dlouhodobý zvyk, který zakázal to odmítnout finanční účty schválené poslaneckou sněmovnou a odmítl Lloyd George návrh. Ten pak dostal příležitost zastupovat sebe jako bojovníka pro zájmy lidí proti vlastnímu zájmu velkých vlastníků půdy a Sněmovny lordů.

V lednu 1910 byl parlament rozpuštěn. Jako výsledek nových voleb, liberálové ztratili jejich absolutní převahu v poslanecké sněmovně a stal se závislý na hlasech Labour a irští zástupcové. Zrušení parlamentu koncem roku 1910 nezměnilo mocenskou moc v parlamentu. Nicméně liberální kabinet v roce 1911 vedl zákon prostřednictvím parlamentu, který poněkud omezoval práva Sněmovny lordů. Pánové tvrdohlavě odolávali přijetí tohoto zákona a ustupovali až poté, co hrozilo, že král jmenuje nové členy do horní komory a v něm bude vytvořena liberální většina. Zákon z roku 1911 stanovil, že finanční účty nemusí být schváleny sněmovnou lordů a zbývající účty, pokud je sněmovna přijme ve třech po sobě následujících zasedáních po dobu nejméně dvou let, musí být zaslána králi k podpisu, a to i bez schválení horní komory; maximální funkční období dolní komory bylo sníženo ze sedmi na pět let.

Irsko: podřízení Anglii a začátek masového vyčerpání Irů

Irsko bylo první anglickou kolonií. Jeho dobytí začalo ve dvanáctém století. Začátkem XVI. Století nebyla většina Irska podřízena Britům. Britové dominovali pouze v jihovýchodním pobřežním pásmu zvaném Pell. I zde však byli Britové nuceni platit takzvaným černým nájemným mocným irským vůdcům a vládcům, aby se chránili před útoky. I v této době však byli Irové zbaveni nejbohatších a nejúrodnějších oblastí a tlačili zpět do hor, lesů a bažin. To odsoudilo produktivní síly a sociální systém Irska k dlouhé stagnaci, zachovalo fragmentaci země a dominanci feudálních-patriarchálních vztahů v ní až do počátku 17. století. V mnoha oblastech regionů, které nejsou ovládány Angličany, bylo hlavním zaměstnáním obyvatel v 16. století chov dobytka, a zemědělství hrálo vedlejší úlohu. Irové v těchto oblastech vedli polořadovku, jen zřídkakdy využívali peníze a prodej a nákup se často vyráběli ve formě výměny. Bydleli v klanových komunitách – klanech s 5-6 tisíci příbuznými a jejich společenský život se řídil zákony Bregon, které byly sbírkou irských „barbarských“ práv, kodifikovaných již v roce 438 nl. er V případě vraždy osoby zaplatil zločin, stejně jako v době barbarské „Pravd“, příbuzným mrtvého svářeče – „Erica“. reprezentovat soubor “barbarského” práva Irska, kodifikovaný v 438 nl er V případě vraždy osoby zaplatil zločin, stejně jako v době barbarské „Pravd“, příbuzným mrtvého svářeče – „Erica“. reprezentovat soubor “barbarského” práva Irska, kodifikovaný v 438 nl er V případě vraždy osoby zaplatil zločin, stejně jako v době barbarské „Pravd“, příbuzným mrtvého svářeče – „Erica“.

Významné množství půdy zůstalo k dispozici klanům jako společný majetek. Tyto země byly rozděleny mezi hlavy patriarchálních rodin, které byly součástí klanu. Jestliže jeden z účastníků v sekci zemřel, pak jeho sekce nebyla zděděna dětmi a všechny oddíly byly opět spojeny a byly přerozdělovány; Taková redistribuce se obvykle konala každé 2-3 roky. Tento zvyk se jmenoval Gevelkind. Irové měli také jiný zvyk: tanista. Podle něj členové klanu volili vůdce a jejich nástupce Tanzan; každému z nich byl přidělen zvláštní pozemek, který nebyl zděděn jeho dětmi, ale byl převeden na nástupce v úřadu jako majetek klanu. Ale místa vedoucích představitelů byla velmi brzy monopolizována v rukou jednotlivých bohatých rodin, a oficiálních pozemků, proto staly se jejich trvalým majetkem; Kromě toho, vůdci, různými způsoby, získali do svého vlastnictví značné množství půdy, a spolu s oficiální pozemky, které byly použity jako prostředek k feudální vykořisťování nově příchozích a jejich ochuzených příbuzných. Vymáhali cla, částečně ve formě peněz, a to jak od držitelů svých pozemků, tak od svobodných, ale rolníků pod jejich vládou. Tyto feudální povinnosti, posvěcené tradicemi kmenových vztahů, byly veliké a byly prostředkem nehanebného loupení irských rolníků klanskými šlechticemi. Země v XVI století byla rozdělena do nezávislých majetků vůdců, královská moc byla prakticky nepřítomná, vůdcové často hádali se mezi sebou a vedli války, který přispěl k podřízenosti Irska k Tudors. Vůdci různými způsoby získali značné množství půdy ve svém vlastnictví a společně s oficiálními pozemkovými pozemky je využívali jako prostředek feudálního vykořisťování nově příchozích a jejich zbídačených příbuzných. Vymáhali cla, částečně ve formě peněz, a to jak od držitelů svých pozemků, tak od svobodných, ale rolníků pod jejich vládou. Tyto feudální povinnosti, posvěcené tradicemi kmenových vztahů, byly veliké a byly prostředkem nehanebného loupení irských rolníků klanskými šlechticemi. Země v XVI století byla rozdělena do nezávislých majetků vůdců, královská moc byla prakticky nepřítomná, vůdcové často hádali se mezi sebou a vedli války, který přispěl k podřízenosti Irska k Tudors. Vůdci různými způsoby získali značné množství půdy ve svém vlastnictví a společně s oficiálními pozemkovými pozemky je využívali jako prostředek feudálního vykořisťování nově příchozích a jejich zbídačených příbuzných. Vymáhali cla, částečně ve formě peněz, a to jak od držitelů svých pozemků, tak od svobodných, ale rolníků pod jejich vládou. Tyto feudální povinnosti, posvěcené tradicemi kmenových vztahů, byly veliké a byly prostředkem nehanebného loupení irských rolníků klanskými šlechticemi. Země v XVI století byla rozdělena do nezávislých majetků vůdců, královská moc byla prakticky nepřítomná, vůdcové často hádali se mezi sebou a vedli války, který přispěl k podřízenosti Irska k Tudors.

Ekonomicky a politicky slabé, Irsko mělo velké přírodní bohatství; anglické šlechtě a buržoazii 16. století se zdálo být velmi lákavým objektem koloniálního loupení a důležitou pevností pro nastolení vlády Anglie na moři v boji proti Španělsku. Tyto třídy požadovaly, aby Tudors dobyli celý ostrov a proměnili Irsko v poslušnou anglickou kolonii. Posílení královské moci pod Tudors dovolilo toto dobytí být podniknut. Henry VII a Henry VIII nejprve posílili jejich moc nad Pelem. Henry VIII přestal platit „černé nájemné“. Mnoho mocných jmen anglo-irské šlechty, kteří bojovali za moc v Irsku, bylo vyhlazeno. Parlament Pela by mohl být od té doby svolán pouze se svolením anglického krále a diskutovat pouze o těchto zákonech které byly dříve diskutovány v Londýně. V 1541, Henry VIII přivlastnil si titul Irského krále, požadoval přísahu oddanosti od irských feudálních pánů, začal přijímat klanové země od nich a převést tyto země k nim znovu jako jeho cena se zahrnutím jejich vlastníků v anglické feudální hierarchii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. V 1541, Henry VIII přivlastnil si titul Irského krále, požadoval přísahu oddanosti od irských feudálních pánů, začal přijímat klanové země od nich a přenést tyto země k nim znovu jako jeho cena se zahrnutím jejich vlastníků v anglické feudální hierarchii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. V 1541, Henry VIII přivlastnil si titul Irského krále, požadoval přísahu oddanosti od irských feudálních pánů, začal přijímat klanové země od nich a přenést tyto země k nim znovu jako jeho cena se zahrnutím jejich vlastníků v anglické feudální hierarchii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. On požadoval přísahu oddanosti od irských feudálních pánů, začal přijímat klanové země od nich a přenést tyto země k nim znovu jako jeho cena se zahrnutím jejich vlastníků v anglické feudální hierarchii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. On požadoval přísahu oddanosti od irských feudálních pánů, začal přijímat klanové země od nich a přenést tyto země k nim znovu jako jeho cena se zahrnutím jejich vlastníků v anglické feudální hierarchii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. začal od nich přijímat klanové země a přenechávat je těmto zemím znovu jako jeho ocenění se zahrnutím jejich majitelů do anglické feudální hierarchie. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. začal od nich přijímat klanové země a přenechávat je těmto zemím znovu jako jeho ocenění se zahrnutím jejich majitelů do anglické feudální hierarchie. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii. Reformace a související konfiskace klášterních zemí v Irsku byly důležitým prostředkem podrobení Irska a likvidace Irů – bývalých držitelů klášterních zemí, což dále prohloubilo nesoulad a boj mezi Anglií a Irskem. „Irové věří, že přijde den, kdy je Britové navždy vyhnají a zbaví je své země,“ řekl jeden anglický úředník z Irska. Většina z Irska zůstala katolíky, který mnohokrát snažil se využít Říma a Španělsko v boji proti Anglii.

Hlavním prostředkem drancování a podmanění Irska Britům v 16. století bylo masivní zabavení irských zemí a jejich převedení na anglické kolonisty.

První hromadná konfiskace proběhla pod Marií Tudorovou. S využitím výhod sporů mezi irskými vůdci dvou okresů sousedících s Paleem a pány z Pale, královna prohlásila činy vůdců v povstání a zabavila země obou krajů. Toto bylo hrubé porušení irských pozemkových vztahů, který udržel stopy klanového vlastnictví země a nedovolil konfiskaci půdy pro jisté zločiny členů klanu, včetně vůdců. Zabavené pozemky byly v letech 1563-1564 rozdělovány za velmi příznivých podmínek britské armádě a úředníkům; Irsko opustilo 1/3 země a byla to nejhorší země. Pod Elizabeth, britské úřady v Irsku, zasahovat do boje irských vůdců v Munster (jihozápadní Irsko), vyprovokoval povstání proti Britům, a pak, hrozně potlačovat to, zabavený v 1586. Většina irských zemí je tato rozsáhlá oblast. Tyto země byly rozloženy velkými pozemky anglickým kolonistům – především představitelům šlechty pro oblíbené královny – podmínkou jejich kolonizace angličtinou a zavedením anglického systému feudálních pozemkových vztahů do nich.

Politika kolonializace Tudorů v Irsku zintenzívnila boj Irů za osvobození jejich země od útlaku britských útočníků. V druhé polovině 16. století se uskutečnilo několik významných povstání proti anglické nadvládě a v roce 1594 začalo v Ulsteru na severu Irska nové velké lidové povstání v čele s hrabaty Tyrone a Tirkonelem. Povstalci požadovali náboženskou svobodu pro katolíky, zastavení konfiskací půdy a návrat dříve převzatých zemí k Irům, jmenování irských úředníků a odstranění omezení uložených britskou korunou v oblasti obchodu. Vůdcové povstalců tvořili “ligu severu”, vytvořil a cvičil armádu až 16 tisíc lidí. Tato armáda způsobila vážnou porážku na řece Blecoater anglickým jednotkám. Postavení angličtiny bylo kritické jižní části Irska podporovaly povstalce, kteří čekali na finanční a vojenskou pomoc ze Španělska. Alžběta poslala, aby potlačila povstání 22 tisíc armád pod vedením svého oblíbeného hraběte Essexe. Ale Essex byl poražen a začal jednání s povstalci pro příměří, pro které byl odvolán z Irska a byl zbaven všech míst, které on držel. Nový guvernér Irska, Mountjoy, vedl zničující válku proti Irům. Zničil civilní obyvatelstvo, vypálil vesnice, zničil úrodu. V 1601, 5,000-silné oddělení španělských vojsk přistálo v přístavu Kinsal v Irsku, snažit se používat irské povstání v zájmu jejich boje proti Anglii. Nicméně, Mountjoy zabránil španělskému týmu od spojení s hlavními sílami povstalců, kteří se blížili k městu Kinsalu, a porazil je odděleně. V roce 1603 bylo povstání brutálně potlačeno.

Nový král Jacob já Stewart zabavil zemi v šesti krajích Ulsteru; rozdával je anglickým kolonistům s podmínkou hospodařit anglicky a vyrovnávat je s angličtinou. Mnoho Irů bylo vystěhováno z Ulsteru.

Jako výsledek těchto velkých konfiskací, patrimonial pozůstatky v pozemkových vztazích byly zničeny v Irsku, velký feudální landownership britských vlastníků byl vytvořen, a Irové byli násilně zbavení země a se změnili na malé držitele země anglické aristokracie pod velmi obtížnými nájemními podmínkami. Pro anglické majitele bylo výhodnější než přivést držitele z Anglie podle podmínek grantů. Masivní vyčerpání a drancování Irů bylo jedním z pák procesu primitivní akumulace v Anglii.

Takže v Tudoru se celé Irsko rychle začalo proměňovat v anglickou kolonii, do „… citadely anglické zemské aristokracie“ *, jak ji nazýval Marx.

Starověké Rusko: politický systém a státní aparát

S rozpadem starého ruského státu v různých ruských zemích během XII-XIII století. Politický význam šlechtické šlechty vzrostl a zároveň moc proti ní bojovala velmoci, což vedlo k nerovnoměrným výsledkům. Takoví silní princové, jako například knížata Vladimir-Suzdal, se po úpadku Kyjeva na chvíli podařilo omezit místní bojary. V některých zemích, například v Novgorodu, zemská šlechta porazila knížata. Konečně, v zemi Galicie-Volyně pokračoval divoký boj mezi silnými bojary a knížaty s různým úspěchem. Ve zbývajících knížectvích, pokud chudé zdroje umožňují posuzovat, se události vyvíjely v jednom z uvedených směrů.

Vzhledem k tomu, že jednotlivé země byly osvobozeny od vlády velkoknížectví Kyjeva, moc těchto zemí klesala čím dál více. Celou ruský význam velkovévodské moci v Kyjevě se snížil, i když zcela nezmizel. Kyjevský velkovévodský stůl se proměnil v jablko nesouladu mezi nejsilnějšími vládci jiných knížectví. Skutečná státní moc byla v rukou feudálních pánů, kteří vedli jednotlivé princezny, zatímco vládci největších z nich se začali stavět za sjednocení samotné země a prohlašovali se za velikáni celého Ruska.

Ve všech ruských zemích v této době došlo k dalšímu rozvoji a posílení správního aparátu, který hájil zájmy feudálních pánů. Kroniky a právní památky zmiňují velký počet různých vojenských, správních, finančních a jiných orgánů státní a palestinské správy. „Russkaya Pravda“, hlavní průvodce soudu, byl doplněn o nové právní normy a fungoval ve všech zemích Ruska. Věznice sloužily jako věznice: úřady, sklepy, sklepení – hluboké tmavé jámy, těsně zapečetěné dřevem, kde se podle pramenů často udusili vězni.

Důležitým místem ve státním aparátu patřilo armádě, v níž veliký význam měly feudální jednotky a městské pluky. Mezi nimi byli i bojari, kteří sloužili knížeti se svými loděnicemi. Převážná část vojsk byla stále tvořena milicemi nohou, jejichž počet dosáhl 50-60 tisíc lidí v samostatných knížectvích. Rozpor knížectví, spor knížat rozptýlil a oslabil vojenské síly země. Ve stejné době, zbrojní technologie nestál v klidu. Byly postaveny obranné objekty, postaveny městské opevnění, kamenné věže atd. Obléhání a vrhací nástroje (lomítka, berany) byly při obraně a obléhání měst používány více.

Dále byly rozvíjeny právní normy upravující vztahy ruských knížectví se zahraničními zeměmi, jak je patrné například z dohod Novgorodu s livonským řádem, Švédskem a Norskem, galicijsko-volynským Ruskem s Maďarskem, Polskem, Litvou a německým řádem.

Citováno v: Světové dějiny. Svazek III. M., 1957, str. 458-459.

Vatikán

Vatikán (Vatikánský městský stát). Stát-město lokalizované v západní části Říma, hlavní město Itálie, na území bydliště hlavy katolické církve papeže Říma (Jan Pavel II. Byl zvolen v říjnu 1978). Mezinárodní administrativní a ideologické centrum římskokatolické církve. Území je 0,44 km 2 . Obyvatelstvo je asi 1 tisíc (1986), sloužící především institucím Vatikánu a pracovníkům světově proslulých muzeí. Občanství Vatikánu má asi 400 lidí (1984). Jazyky úředních dokumentů – latina a italština.

Vatikán je absolutní teokratickou monarchií. Legislativní a soudní moc patří papeži, zvolenému pro život radou kardinálů. Funkce předsedy vlády vykonává státní tajemník. Územní správu spravuje guvernér jmenovaný papežem.

Nejvyšším poradním orgánem je Ekumenická rada římskokatolické církve (poslední rada byla svolána v letech 1962-1965), představenstvo kardinálů (jmenováno pro život) a biskupův synod. Praktické vedení náboženských, politických a hospodářských činností provádí římská kurie. Skládá se ze sekretariátu, rady státu. Záležitostí, 10 sborů (náboženských oddělení) a dalších služeb.

Vliv Vatikánu přesahuje jeho území. S pomocí velkého aparátu duchovních (více než 400 tisíc kněží, více než 1 milionu členů klášterních a klášterních řádů), katolických organizací, dobročinných společností, tisku a rozhlasu má Vatikán přímý dopad na politický život v Itálii a na řadu dalších kapitalistických zemí, jejichž obyvatelstvo vyznává Katolicismus. Kromě oficiálních novin Osservatore Romano, Vatikán vydává kolem 1500 novin a časopisů v 50 jazycích v různých zemích světa; jeho rozhlasová stanice je jedním z nejmocnějších na světě. Od roku 1983 vysílá.

Vatikán vlastní obrovský kapitál. Majetek Vatikánu ve Spojených státech se odhaduje na 40 miliard dolarů. Vatikán je velký vlastník půdy. Hodně z příjmů jde do Vatikánu ve formě daní z církve, příjmů ze zahraničního cestovního ruchu a prodeje poštovních známek. Peněžní jednotkou je vatikánská lira, která je v oběhu spolu s italskou.

Vláda papeže Jana Pavla II. Byla poznamenána zintenzivněním zahraniční politiky Vatikánu, touhou rozšířit možnosti náboženské propagandy a činností katolické církve v různých částech světa, zvýšeným odporem vůči národnímu hnutí za osvobození ve světě, vystoupením z hlediska duchovního pacifismu, pokusem odvrátit katolické pracovníky od sociálních protestů.

Světové země. Krátká politická a ekonomická referenční kniha. 1988, s. 1; 34